Poučili jsme se z povodní?

Celá Česká republika si v těchto dnech připomíná 15 let od nejtragičtějších povodní, které naše území zasáhly.Jsme připraveni na další povodně? A jak daleko jsme za těch 15 let došli?

Komunikace

Velkým problémem povodní před 15 lety byl nedostatek informací a nemožnost přivolání pomoci. Dnes, v době, kdy prakticky každá domácnost disponuje mobilním telefonem, se jde jen těžko vžít do situace lidí, kteří zůstali v zaplavených domech bez jakéhokoliv spojení s okolním světem. Všichni tehdy spoléhali na pevné telefonní linky, které vlivem velké vody i přetížení přestávaly fungovat. Ještě o dva roky později, v roce 1999, připadlo na sto domácností pouhých 11 mobilních telefonů. V dnešní době je prakticky v každé domácnosti alespoň jeden mobilní telefon a území celé republiky je pokryto signálem mobilních operátorů. V případě ohrožení života lze prostřednictví tísňové linky 112 přivolat pomoc téměř za všech okolností. Stačí, aby byla v daném místě funkční síť kteréhokoliv operátora.
Velmi podobná byla situace i v případě záchranářů a orgánů krizového řízení, kde mobilní telefony tvořily pouze doplňkový způsob komunikace. Postupně byl vytvořen koncept krizových mobilů, které obdrželi například starostové všech obcí. To už je ale minulostí a zůstal pouze systém přednostního spojení.
K velkým změnám došlo za oněch 15 let také v oblasti radiové komunikace záchranných složek. Od roku 1995 je v České republice budován systém Pegas, tedy digitální komunikační síť Ministerstva vnitra. Ta sice fungovala už v roce 1997, ale k dispozici bylo v té době jen 2200 naprogramovaných radiostanic, z nichž cca 1700 využívala Policie. Ta společně s Hasičským záchranným sborem a některými zdravotnickými záchrannými službami zcela přešla na tento systém. Otázkou zůstává, nakolik je rozumné po tomto přechodu zrušit stávající a praxí prověřené analogové sítě. Síť jistě nabízí mnoho služeb, kterým analogová síť nemůže konkurovat, ale vybírá si za to daň v podobě naprosté závislosti na okolní infrastruktuře.

Varování před nebezpečím

Velkou kritiku sklidili v roce 1997 ti, kdo odpovídali za varování obyvatel před hrozícím nebezpečím. Pokud bychom se na problematiku informování obyvatel o hrozícím nebezpečí v tomto konkrétním případě podívali podrobněji, zjistili bychom několik příčin, proč tomu tak bylo. Svoji roli rozhodně sehrálo podcenění nebezpečí - první informace o vydatných deštích zazněly s předstihem z rozhlasového a televizního vysílání. Kdo by se ale bál něčeho, s čím se nikdy nesetkal. Ano, povodně tu samozřejmě byly i dříve. Jenže jsme je nikdy nemohli sledovat v přímém přenosu a zkušenost s nimi měli pouze ti, kdo si je prožili.
V tomto ohledu můžeme říci, že každé další povodně působí jako prevence, pomáhají uvědomit si nebezpečí.
Další důvod je čistě technický. Připojení domácností k Internetu bylo v roce 1997 v plenkách a pokud někdo připojení měl, stejně chyběl zdroj aktuálních informací.
Teprve od července 1998 byla zřízena teletextová stránka č. 183 na ČT 1 - Povodňové zpravodajství.

Jaká je situace dnes? 24 hodin denně můžeme prostřednictvím Internetu sledovat nejen stav vodních toků, ale také radarové informace o srážkách nebo vydané výstrahy.
Všechny tyto informace jsou dostupné také v mobilních telefonech, někdy i prostřednictvím speciálních aplikací. Mnohá města i menší obce rozesílají svým občanům SMS s upozorněním na vydanou výstrahu. Postupně je také budován systém hlásných profilů – zatímco dříve bylo zjištění vodního stavu závislé na lidské obsluze, dnes je spousta stanic automatizována.
Nejde jen o hlavní hlásné profily, které jsou umístěny na významných tocích. Prakticky po celé republice vznikají s využitím evropských dotací doplňkové profily kategorie C, které „hlídají“ nejrůznější říčky a horské potoky. Ve spojení se srážkoměry a automatickým rozesíláním SMS dokáží varovat i před bleskovou povodní.

Podobný vývoj proběhl také v oblasti varování, tedy sirén. V roce 1997 byly prakticky všechny sirény rotační. Pokud došlo k přerušení elektrického napájení, nebylo možné obyvatele varovat.
Většina koncových prvků varování zůstává nadále rotačních, ale především v záplavových oblastech jsou postupně nahrazovány jejich modernější elektronickou variantou, vybavenou záložním napájením a možností odvysílat verbální informaci. V poslední době prošlo modernizací také mnoho obecních rozhlasů, které byly s využitím státní nebo evropské dotace upraveny tak, aby umožňovaly dálkové spuštění varování a stejně jako elektronické sirény si poradily i s výpadkem napájení.

Záchranné složky

Jak jsem již zmínil, byly tyto povodně určitou zkouškou ohněm - chyběly zkušenosti. Naproti tomu ale existovaly armádní záchranné útvary, jimž mnoho obyvatel postižených oblastí vděčí za svůj život.
V souvislosti s přechodem záležitostí ochrany obyvatelstva z resortu obrany na Ministerstvo vnitra došlo k transformaci záchranných praporů na ženijní prapory a samostatné záchranné roty v Rakovníku a Olomouci. Záchranný prapor v Hlučíně byl předán Hasičskému záchrannému sboru České republiky, který tak disponuje vlastním záchranným útvarem. Stěžejní síly, tj. 1. a 2. záchranná rota, jsou dislokovány v Hlučíně. 3. záchranná rota vznikla ve městě Zbiroh z důvodu dosažitelnosti a efektivního využití sil a prostředků na území České republiky.
Vývojem prošel celý Integrovaný záchranný systém – to se i přes určité problémy máme možnost přesvědčit téměř každý rok při dalších povodních. Kromě základních složek se pomoci při povodních pravidelně účastní také množství dobrovolných organizací, v čele s Vodní záchrannou Službou, Horskou službou nebo Českým červeným křížem, který zajišťuje pomoc evakuovaným občanům.

Protipovodňová opatření

Krátce po odeznění povodní se začalo mluvit o nutnosti protipovodňových opatření. Tak jak voda opadávala, začalo se zapomínat a mnoho staveb bylo odloženo. V mnoha zaplavených obcích tak do dnešního dne ochranné hráze nestojí. Někde jsou důvodem finance, jinde neústupnost majitelů dotčených pozemků, kteří odmítají umístění ochranné hráze na svůj pozemek nebo svůj souhlas podmiňují nereálnými finančními požadavky.
Tam, kde se podařilo přesvědčit majitele pozemků a vyřešit financování staveb, nastal další problém – ekologické organizace. S jejich protesty a všemožným blokováním staveb se lze setkat nejen při plánování nepříliš vzhledných betonových hrází, ale také prohrabování koryt nebo vytváření suchých poldrů.
Častým argumentem odpůrců těchto staveb je zbytečnost preventivních opatření s tím, že například stoletá voda přijde znovu nejdříve za 100 let. Jak mylná je tato představa se přesvědčili obyvatelé Troubek o 13 let později, v roce 2010. Stoletá voda je to povodeň, o které předpokládáme, že se za 1 000 let vyskytne jen přibližně desetkrát nebo za 10 000 let stokrát. Může to ale být také hned několik let po sobě…

Legislativa

Když přišly v roce 1997 povodně, prakticky neexistovala legislativa, která by na ně byla připravena. Zkušenosti z jejich průběhu vyústily v přijetí nových nebo novelizaci stávajících zákonů. Za všechny jmenujme například zákon o krizovém řízení nebo o Integrovaném záchranném systému. Kompletně přepracována byla i vodohospodářská legislativa.
Logicky musely zareagovat i ti, komu povodně působí největší škody, tedy pojišťovny. Pro mnoho vlastníků nemovitostí to bohužel znamená, že jejich dům je nepojistitelný.

Jak vyplývá z tohoto shrnutí, udělala Česká republika za těch 15 let v přípravě na povodně velký pokrok. To ostatně dokládají i každé další povodně, s nimiž se setkáváme.
Že není vše dokonalé a stále je co zlepšovat, se můžeme přesvědčit při každých dalších povodních. Kritika je nejčastěji mířena proti meteorologům (kteří se skutečně snaží, ale přírodě neporučí) nebo vodohospodářům.
Část problémů ale způsobují sami občané, kteří nerespektují omezení vyplývající ze záplavových území nebo ignorují pokyny povodňových orgánů a záchranářů.