Macron a Scholz potvrdili, že jsou Ufoni

Ani Paříž, ani Berlín zjevně nepochopily, co je nyní nejdůležitější. Výstavba plynovodu přepravujícího vodík ze Španělska tím totiž určitě není. Ani omezení práva veta v Evropské radě.

Berlín přistoupil k francouzsko – španělské dohodě o stavbě plynovodu pro vodík (zde). Samozřejmě ve snaze diverzifikovat dodávky a zajistit tak větší bezpečnost pro Evropu. Ve zpravodajství přitom zcela chyběla informace o tom, jak na tom vlastně státy v Evropě s výrobou vodíku jsou. Ideálně toho zeleného, vyráběného výhradně pomocí elektřiny z občasných zdrojů (OZE). Přitom by zabrala jen velmi málo místa. Dalo by se to totiž popsat i jedním slovem: Nijak.

I kdyby na tom už někdo v Evropě byl s vodíkem jinak, neřešilo by to základní problém celého konceptu. Tím je strašlivá neefektivita. Abychom získali kilowatthodinu energie ve vodíku, musíme do jeho výroby vložit tři kilowatthodiny… Vodík zatím Evropu zachránit nedokáže. Ale zachránit ji může dostatečná podpora Ukrajiny.

Jenže jestli chcete někoho podporovat, musíte mít čím. To je bohužel to, co státy v EU jaksi přestávají mít. Platí to samozřejmě i při podpoře již pomalu rok se bránící Ukrajiny. Kromě zdravotnického vybavení a dalších potřeb posílají evropské státy na Ukrajinu zbraně, munici a vojenskou výstroj. Ze svých zásob.

Jenže ty zásoby se nedaří průběžně doplňovat. Jednoduše proto, že evropští politici sní již roky sladký sen o věčném míru., o kterém mluví i prezidentský kandidát Andrej Babiš. Jak se však ukázalo před pár desítkami let na Balkáně a jak to od loňska sledujeme na Ukrajině, věčný mír se nekoná. Jenže evropské zbrojovky jsou zavedené na výrobu mírovým tempem. Německý Bundeswehr, kdysi obávaná síla, má zásoby munice pro houfnice ráže 155 milimetrů na dva dny boje (zde). Jeho technika je v dezolátním stavu. Německé tanky Leopard, o které Ukrajina opakovaně žádá, se vyrábí šnečím tempem. A Francouzi a Britové dokonce své hlavní tanky (Leclerc a Challenger) už nevyrábějí vůbec. Své sklady vyprazdňují všichni ukrajinští spojenci. Nestačí to. A k tomu se zásoby v evropských skladech povážlivě ztenčují.

Důsledkem toho jsou i současné zprávy o tom, že Británie dá Ukrajině 14 tanků Challenger, nebo že Polsko poskytne rotu tanků Leopard (což je zhruba stejné množství). To však nejsou počty, které by mohly změnit situaci na bojišti. Poměr sil můžou v tomto případě změnit jen stovky tanků. S ohledem na to, kolik tanků má stále ještě Rusko, by jich bylo potřeba jistě alespoň 500. Jenže to je množství, které k dispozici není. A vyrobit ho rychle nyní Evropa neumí. Tedy, ona by to možná i uměla, ale někdo by musel sebrat odvahu a ty nové tanky objednat. Stejně jako munici, transportéry, rakety a všechno další, co je potřeba.

Takže to, co tedy nyní demokratická Evropa potřebuje, jsou velké a rychlé objednávky pro zbrojní průmysl. Peníze na ně jsou. Stačí je přestat cpát do projektů, jako je vodíkový plynovod a další „klimatické“ záležitosti, jež jsou prý nezbytné. Jenže pánové Scholz a Macron se shodli na tom, že EU se musí stát první „klimaticky neutrální“ oblastí na světě. A aby jim to nikdo nemohl zcela nevyvratitelnými technickými a fyzikálními argumenty narušit, shodli se i na tom, že je v EU potřeba omezit právo veta (zde). Což je to poslední, co by mohlo unii nějak prospět.

V každém případě, ani jednomu z šéfů nejdůležitějších unijních států zjevně ještě nedošlo, že pokud se mají sklady vyprazdňovat, musí se také něčím plnit. Což už asi není překvapivé. Protože jestli někdo věří tomu, že občas dodávající zdroj energie zajistí energii kdykoli, může snadno věřit tomu, že zbraně pro obranu Ukrajiny se ve skladech tak nějak objevují samy…

Mimochodem, bylo by zajímavé se zeptat ukrajinských vojáků, co si myslí o nápadech na elektrifikaci armádních vozidel. Jak by asi v podmínkách ukrajinského bojiště probíhalo nabíjení jejich baterií? A jak daleko by v zimě dojely?

Foto: wikipedia.org