Energetická soběstačnost ČR v ohrožení

Vlastníci českých uhelných elektráren většinu svých energetických zdrojů brzy vypnou. Za uhlí, pokrývající přes 40 procent české spotřeby, si ČR nepřipravila včas náhradu. Po roce 2025 tak Česku hrozí nedostatek vlastní elektřiny.

Skupina EPH Daniela Křetínského už předloni oznámila, že v celé Evropě vypne své uhelné elektrárny a teplárny do roku 2030. To se týká i Česka, kde má Křetínský Elektrárnu Opatovice. Sokolovská uhelná plánuje ukončení uhelného provozu elektráren Vřesová a Tisová rovněž do roku 2030.

ČEZ už zavřel elektrárnu Prunéřov I (Prunéřov II plánuje odstavit opět do roku 2030) i Mělník III. Provoz černouhelné elektrárny Dětmarovice, která měla skončit letos, je kvůli energetické krizi prodloužen, ale kdoví na jak dlouho. Naposled se budou zavírat Tušimice a Ledvice, tam je možné počítat rovněž s rokem 2030. Tykačovy Počerady a Chvaletice datum svého konce zatím neznají, stejně jako teplárny Kladno a Zlín.  

To je aktuální stav. Uhelky se uzavírají a uzavírat budou, zároveň je ale nerealistické předpokládat, že jejich výkon bude nahrazen „bezemisními“ zdroji. Plánovaný přechod na zemní plyn je důsledku ruské války passé a nové bloky v jaderkách za sedm let vážně nepostavíme, pokud vůbec někdy. Z exportéra energií se tak Česko nevyhnutelně stane zemí importní.  
Ze silně exportní pozice kolem 12 až 13 terawatthodin spadneme kolem roku 2030 na hranu energetické soběstačnosti. Jednotlivé uhelné bloky, by však z hlediska životnosti mohly fungovat i po roce 2040, možná do roku 2050. Před politiky tak stojí velmi nepříjemné rozhodování. Vsadit na ideologický diktát Evropské komise a připravit stát o energetickou soběstačnost nebo nechat uhelné provozy jet dál.

Z pohledu nejen selského rozumu je rozhodnutí nasnadě: nechat jet část uhelných zdrojů minimálně do roku 2040, kdyby snad měly být dostavěny nové jaderné bloky. V číslech jde o cca 12 terawatthodinách ročně. Uhelné zdroje totiž opravdu do dvaceti let nebudou mít náhradu. Import energie totiž není vůbec samozřejmý, deficit výkonu totiž hrozí skoro všude. Pokud tedy všechny uhelné zdroje skutečně do roku 2030 vypneme, nemáme je čím nahradit a staneme se vysoce importní zemí. Bude-li vůbec kde brát, budeme muset dovážet kolem deseti terawatthodin ročně.

Obnovitelné zdroje můžeme sice stavět jako šílení, ale kolem roku 2030 nemůžeme čekat více než 12 gigawattů vyrobených ve fotovoltaických zdrojích. V případě větrníků to budou nanejvýš jednotky gigawattů. Nové jaderné bloky do té doby také hotové nebudou.

Úkolem této vlády je proto mimo jiné rozhodnout o energetické budoucnosti země. Vsadí na evropskou energetickou integraci nebo na nezávislost na zelených plánech EU? Uvidíme. Rozhodnutí však musí přijít rychle.