Je jaro. Většina živočichů se rozmnožuje, Praha se nám opět ponořila do smutných smajlíků "Musíme to opravit" a pro školky nastal čas výletů. Juch
Dřívávějc, rozumějte za minulého vedení školky, jsme jeli jednou ročně na celodenní výlet objednaným (homologovaným = pro děti upraveným) autobusem. Letos máme využít svižné pražské hromadné dopravy. Vzhledem k tomu, že zácpy se vyhnuly snad jen metru, je to v těchto parných dnech vskutku labužnický kumšt.
Nu, vydaly jsme se s dětmi do Stromovky. Dvacet jedna kusů. Z toho tak šest tříletých. Naštěstí máme asistentku, takže jeden pár rukou navíc. Cestou na tramvaj děti ohromně zaujal čerstvý holubí trus. Dvě z nich zaujal natolik, že jím musely projít. Jaroušek mi mezitím oznámil, že "se dnes necítí na dlouhé procházky, protože se mu nedobře spalo a nemá dostatečnou energii". Jarinovi jsou čtyři roky.
Tramvaje v místě našeho nástupu jezdí italskej styl, aneb přijedu až se mi bude chtít. A vzhledem k tomu, že jsou všude okolo kancelářské budovy, tramvaje jsou přecpaný kancelářskou honorací a na malé děti není nikdo zvědavej.
Tramvaj přijela plná. Překvapivě. Člověk v tu chvíli přemýšlí, zda se otočit na podpatku a celou akci odpískat. Nebo po vzoru čínských pracovníků, co tlačí lidi do přecpaného metra, silou vtlačit svou malou reflexně žlutou masu živé hmoty do vagónu. Jsem narozená ve znamení lva. První varianta nepřipadá v úvahu. Vedení chce vejlety MHD, budou vejlety MHD.
Máme tu malý kvíz. Kolik lidí z cca dvaceti sedících se zvedne, když nastoupí školka? Aspoň pět šest, ne? Nooo ne, leda prd. Přesně dva. Z toho jeden důchodce, druhá o berli. A ostatní koukaj jak gorily v mlze na ten neonově žlutej cirkus v rozjíždějící se tramvaji. Lidi, já vás chápu, věřte mi. Štveme vás. Jste unavení, nesnášíte dětskej hluk, potřebujete si vsedě sklidit farmu na FB. Nicméně šance, že vás ta skupinka mláďat zašpiní nebo jinak naruší váš osobní prostor, se sníží, pokud je necháte po dvou až třech posedat.
Netvrdím, že děti potřebují nutně sedět. Chraň Bůh! Já si své zlobivce a předškoláky ráda nechám stát. Nožičky jim neupadnou. Ale když okolo vás při rozjíždění proletí bloňďatej trpaslík, tak ho aspoň chyťte. Učitelka to nestihne, protože současně s ním letí i Franta s Vaškem a naše paní asistentka.
Věřte mi, že když učitelkám na 21 dětí uvolníte 5-6 míst, vaše karma raketově vystřelí vzhůru. Mezi sedící patřil i takovej ten mnich v popelářských (čti oranžových) dupačkách, který lidem na ulici prodává talismany, či co je náplní jejich podnikání a káže něco o altruismu. Myslíte, že ho napadlo se zvednout? Velký kulový. Můj pokus spočítat děti rozeseté po půlce vagónu dokonce kvitoval drobným úsměvem.
Finiš nastal u kašny kousek od školky. V kašnách se najde spousta věcí. Peníze, odpadky, mobily. My měly obrovské štěstí, v té naší bylo hovno. Doslova. Doufala jsem, že si ho děti nevšimnou. Což bylo fakt naivní. Natálka: "Hej pančelko, v tý kašně je hovno..." "Pst, Naty, tak snad bobek se řiká. Ale spíš je to šiška." Snažím se profesionálně odklonit debatu od ožehavého tématu. "No to teda neni šiška, hej, Tondo, pocem, že je to hovno. Promiň pančelko, hovínko."
Za dvě minuty přiběhly celý uřícený Dominika a Tánička, že prej mi musej něco hroznýho říct. Tak si říkám, co se komu kde přihodilo... "Hele, pančelko Báro, v tý vodě, ... v tý vodě,... v tý vodě je prostě hovno!"
Byly jsme na výletě. Bylo to náročný. Aspoň pro úči. Vyšlo nám počasí, dětské hřiště taky ušlo, přežily jsme jízdu tramvají, daly jsme si zmrzku. "Ale nejlepší, nejlepší na tom bylo, že dno fontány zdobilo hovno, mami."
Že jsme radši nezůstaly na zahrádce…
PS. Josefína mi uprostřed Stromovky oznámila, že si zapomněla přezout bačkory
PS2. Pokud dětem řeknete, že mají lézt jen tam, odkud zvládnou slézt zpátky, připravte se na drobný horolezecký experiment, až se budete pokoušet zachránit dítě zaseklé na vrcholku horolezecké stěny.
PS3. Takovej ten okamžik, kdy se vás předškolák před celou tramvají zeptá, kdo ukřižoval Ježíše. A čeká na odpověď... a celá tramvaj s ním.
