Jedna taková univerzální otázka provází dítě jen s nepatrnými obměnami až do dospělosti. Charakterizuje ji úvodní „A už…?“ a může nabývat hned několika významů.
Někdy vyjadřuje upřímné znepokojení: „A už se otáčí na bříško?“ ptá se pediatr a šilhá přitom do tabulek psychomotorického vývoje. Pak tu máme „A už…?“ chlubivé, ba přímo chvástavé: „A už teda chodí? To tady Pepíček v obýváku nacvičuje mazurku!“ Chlubivé „A už…?“ používají nejčastěji matky s malými dětmi, ale rozhodně ne výlučně. Chlubit se můžete také vnoučetem nebo třeba neteří. Některé „A už…?“ může být také vyčítavé: „A už teda chodí na ten nočník?“ táže se babička dítěte, nebo dokonce dobíravé: „Hele Pavlínko, a už máš nějakýho kluka?“ uchechtává se bodrý strýc na rodinné oslavě.
Společným znakem většiny otázek začínajících na „A už…?“ je nezájem tazatele o jejich zodpovězení. Nejvíc znepokojující je totiž ten fakt, že se ve skutečnosti o žádnou otázku ani nejedná! Někdy však tazatel přece jen nezůstane v pasivitě a vezme věc do svých rukou, tak jako moje babička.
Nějakou tu chvíli mezi námi viselo ve vzduchu znepokojené: „A už mluví?“ Tento víkend jsem k ní přijela na návštěvu a ještě mezi dveřmi spiklenecky pomrkávala a šeptala: „Máš u Bóži ty vejce!“ Přiznám se, zaskočila mě. Chvíli jsem váhala, jestli jsem se nepřeslechla, než se do toho vložil i děda, který obvykle předstírá nedoslýchavost: „No samozřejmě, zázračný vejce! První vejce od nový slepice pro toho, kdo ještě nemluví!“ Byla v tom stopa dotčenosti nad mojí neznalostí. Takže jsem se nepřeslechla.
Vyrazila jsem tedy k tetě Bóže. „Poslala mě sem babička pro zázračný vejce,“ šeptala jsem a snažila se zachovat nějaké to dekorum, za to může babička, já nic! To kdyby to byl nakonec doopravdy vtip. Teta však spráskla ruce a zvolala: „No to je dost, dyť já ti je tu suším už dva tejdny!“ Zvědavě jsem nakoukla do krabičky. Nevím, co jsem čekala, vykoukla na mě čtyři úplně obyčejná slepičí vejce. „Hm, tak děkuju, a funguje to?“ zajímala jsem se. Teta se rozesmála: „ To víš že jo! Dostal to velkej Pepík (syn) i malej Pepík (vnuk) a dneska mluvěj voba.“
Jenže jsem se zapomněla zeptat, za jak dlouho se má dostavit kýžený efekt. Večer jsem vejce poslušně připravila na másle a vyčkávala, ale nic se nestalo. Tedy vyjma toho, že dobrá půlka skončila na mém tričku, ale to mě nijak nepřekvapilo. Ráno jsem dřepěla u spícího syna a napjatě ho pozorovala, takže se hned zkraje dne vyděsil a do večera si mě nedůvěřivě prohlížel. Jenže toužebně očekávané zvučné „máma“ stále nikde.
Večer jsme vyrazili demonstrovat na Letnou. Syn byl nadšený, protože pekelnej rámus, to je jeho. Já už méně, většinou své názory vyjadřuji osamotě zpoza počítače. Alespoň jsem téměř zapomněla na ten vaječný zázrak (sen?), který se nějak nekonal. Kdyby mi ho ovšem promptně nepřipomenul telefonát babičky.
„No tak co, už…?“ ozvalo se naléhavě. „Ahoj babi, taky tě zdravím. Cože?“ nechápala jsem. „Ježiš, no co asi. Už mluví?“ zabrblala babička uraženě. Protočila jsem oči v sloup a podívala se směrem k synovi, který zrovna mlátil vařečkou do plyšového morčete. „Ne, fakt nem…“ začala jsem dotčeně a s určitým pocitem zadostiučinění. Jenže zpoza gauče se najednou ozvalo suverénní: „Ha.“ Zaraženě jsem vyčkávala, kam se tohle vyvine. „Ha! Ha – Ba! Ha – n- ba!“ skandoval nadšeně syn a nadále třískal vařečkou do morčete. Ještě chvíli jsem rozpačitě koukala na syna a hlavou se mi honily velmi rozporuplné myšlenky. „Jo, mluví,“ odpověděla jsem konečně babičce: „A myslím babi, že si budeme rozumět!“
