Dokud jsem neměla dítě, představovala jsem si kojení jako takovou meditační relaxační aktivitu, takřka koníček, při kterém si to ujíždíte na alfa vlnách a zaplavuje vás nekonečná něha. Růžoví jednorožci, pastelová nebesa a tak.
Musím se tedy přiznat, že zrovna důkladný výzkum jsem si předem nedělala. Na druhou stranu se k vám opravdová realita jen tak snadno nedostane. A tou je, že kojení je na hovno. Moje teda určitě.
Nevím, jestli to není jen můj dojem. Třeba to každý ví a právě proto prý půl roku po porodu kojí už jen pětina matek. Možná se každý bojí okamžité reakce laktačních teroristek – jejich heslo přece je, že kojit může každý, a kdo nekojí, nenavštívil jen zatím dostatečně dobrou laktační poradkyni. Případně nekojí úmyslně a v tom případě samozřejmě skončí v pekle. Přinejlepším.
Kojení totiž bolí. Podle mého soukromého průzkumu to trvá zhruba dva měsíce, dokud si prý „bradavky nezvyknou“ – což si představuji jako sebedestrukci nervových zakončení, která jela příliš dlouho a příliš intenzivně na plné obrátky. Bolelo i mě, takovou tou bolestí tečou-vám-slzy-a-při-každém-přisátí-vyjeknete. Pokud se vám to stane, hlavně o tom nepište do nějaké poradny nebo na internetové fórum (pokud tedy děláte už tu chybu, že na podobné stránky chodíte). Já už to vyzkoušela za vás.
Druhý omyl: vždy jsem si myslela, že kojení je něco přirozeného. Kojí všechna zvířata (i lachtani…fakt!) a zvládají to i bez speciálního školení. Laktační teroristky vás ovšem s každým problémem odkáží na laktační poradkyně. Pokud problém přetrvává, nevyzkoušeli jste jich dost. Za každou potíží totiž vězí „špatná technika kojení“. Ultimátním prostředkem, jak zhodnotit kojení, je nakonec váha dítěte. A to si pište, že nikdy nebude ideální. Z porodnice mě nechtěli pustit, protože mé dítě dost nepřibíralo. Když jsem se i přesto rozhodla odejít domů, vyslechla jsem si s výstražně napřaženým prstem, že: „Správná matka ráda omezí své pohodlí pro dítě“.
Absence výhrůžných prstů způsobila, že jsem doma po propuštění začala mít spoustu mléka. Když jsme šli za týden k pediatrovi, kroužil nejdříve zachmuřeně ukazováčkem nad jakýmisi grafy a nakonec s varovným podtónem prohlásil, že můj syn moc přibírá. Párkrát jsem se mu to snažila vysvětlit, zatímco mi hladově olizoval tričko a bušil pěstičkami do podprsenky (syn, ne doktor), ale nezabralo to. Moje kamarádka mi poradila, že ze mě cítí mléko a ať ho tedy chová tatínek. Zkoušel se přisát na bradavku manžela. Seděla jsem tam a doufala, že se fakt přisaje, ale nevyšlo to.
Synek totiž přece jen preferuje moje prsa. Konečně někdo, řeknete si. Ale naneštěstí je miluje tak moc, že mu to stojí za to vstávat klidně co půl hodiny nebo mi viset na prsu prakticky dvě hodiny v kuse. Když se k tomu přidalo náročnější období a zkrátil se mi už tak nekvalitní spánek, ječela jsem na manžela hystericky, že: „On si může spát sedm hodin v kuse a chodit do práce, zatímco já tady chcípnu“. Nikdy bych nevěřila, že budu někomu závidět, že chodí do práce. Do korporátu!
Ani se neodvažujte strčit dítěti flašku nebo dudlík, chmuří varovně obočí laktační teroristky. Na každé dítě s dudlíkem už se chystá složka na sociálce. „Já jsem se rok a půl nezvedla z gauče, kojila jsem skoro co půl hodiny!“ dme se pýchou Eliška, moje bývalá kolegyně z práce. „Já jsem tímhle stylem po půl roce skončila na kapačkách. Bylo to úžasný, konečně jsem si odpočinula,“ hlásí naše rodinná známá a při té vzpomínce jí na chvilku zasvítí oči. Když jsem se v jedné internetové diskuzi vyčerpaně ptala, kdy že to skončí, přispěchala mě jedna uživatelka utěšit, že ona takhle kojí i dvouleté dítě.
A tak si říkám, že termín vysosaná dostává úplně jiný význam. A že někdo je tak trochu vysosaný, i když má hektolitry mléka.
