Je spousta možností, jak se dostat z poporodních úzkostí a depresí. Tak třeba včera jsem byla na oslavě a s díky odmítla přípitek, protože přece kojím. Také jsem si postěžovala, že moje miminko trpí na koliky a že já trpím s ním..
Moje známá mi z vlastní zkušenosti doporučila portské. Vyvalila jsem oči, protože už jsem tou dobou vyzkoušela všechny rady, které kdy najdete na internetu pod heslem „kolika“, ale na tohle jsem ještě nenarazila. Ptám se: „A bylo to pak lepší?“ „Všechno potom bylo lepší, věř mi“, nahnula se přes stůl a spiklenecky na mě mrkla.
Ovšem pokud jste úzkostná matka jako já, nebudete se prolévat vínem, i kdyby vám to doporučil pediatr. V zásadě totiž nevěříte ani pediatrovi. Moje pediatra a kamarádka mi beztak doporučily hlavně „být v klidu a moc se nestresovat, pak se to přenese na miminko.“ Od té doby už nejsem ve stresu jen ze všech těch věcí okolo péče o miminko, ale také ze samotného faktu, že mám stres – včera jsem při kojení ve čtyři ráno googlila hesla jako „how early can babies recognize emotions in mothers“.
Rady od starší generace jsou také nepoužitelné, protože běžná odpověď na všechno bývá: „Nech ho v postýlce a zavři dveře.“ Dneska ovšem víme, že pláč miminkům poškozuje mozek a jelikož každá z něj chceme mít přinejmenším Einsteina, nedovolíme si jít během dne ani na záchod, nebo tam letíme s omluvným úsměvem a křičíme do dáli: „Hned jsem zpátky, miláčku“. Poslední dávka doporučení zazní od meditacemi vytuněných eko matek. V zásadě se dají shrnout do pravidla: „Všechno vyřeší šátek a prso, a pokud ne, vyřeš si to v sobě“.
Podle hesla „pomoz si sám“ jsem se rozhodla, že zkusím psaní. Jednak s kapkou dojetí vzpomínám na své pubertální deníčky, kdy jsem byla tak plná emocí, že nezbývalo než je všechny vylít na papír. Jaksi přeplněná emocemi jsem po patnácti letech znovu, a znovu se ptám, jestli mě opravdu miluje a jestli jsem pro něj „dost dobrá“. Dost dobrá matka. A tak tady sedím před počítačem, pouštím nám na youtube video „fén za deštivého odpoledne“ a upíjím odvar ze tří lžiček mletého kmínu. Prostě taková ta správná domácí pohoda, která vás vyladí k psaní o tématu mateřství.
Nevím, jestli to bude vůbec někdo číst. Ale protože bych to nebyla já, abych neměla bohulibé myšlenky, chtěla bych psát o věcech, které můžou být užitečné i pro ostatní. O věcech, které mi dopředu nikdo nepověděl, nebo se ke mně nestihly dostat. Jako třeba o tom, že po dvou měsících už bez „fénu za deštivého odpoledne“ neusnete ani vy. A že to nejhorší, co můžete svému dítěti udělat, je kariéra jediné dokonalé matky. Protože i když vás bude spousta lidí přesvědčovat o opaku, potkala jsem zatím hrozně moc navzájem tak moc odlišných žen s tak odlišným pohledem na svět a mateřství, a přesto byly svým způsobem dokonalý všechny. Minimálně pro svoje děti.
