Jestli potřebujete pár tipů, jak uspat miminko, tady je nehledejte. Pokud vás však zajímá, co mají společného kojenec a papoušek, čtěte dále!
Už přes hodinu jsem tvrdla přede dveřmi doktorky, když do čekárny přišla další žena a v ruce se jí houpala autosedačka s novorozencem. Chytla jsem se příležitosti deprivovaná z dlouhého osamoceného čekání a doslova se na ni vrhla s obligátními dotazy jako jak se chlapeček jmenuje (obě jsme vybraly dnes tolik in a za hranicemi Prahy poměrně netradiční jména, proto jsme si navzájem vyjádřily uznání), jak je starý a kolik váží. Po chvilce společenského žvatlání zahořel touhou po konverzaci také můj synek. Vybalila jsem ho tedy z nosítka a trpělivě mu ozvěnou odpovídala na jeho vytrvalé „vííí“ a „gu“. Druhá maminka po něm krátce hodila okem a překvapeně zvolala: „Jé, on vám už takhle mluví?!“ Rozhodla jsem se trochu vyvážit nastalou situaci mezi námi (jak se to ostatně sluší) a skromně odpověděla: „Jo jo…ale vůbec nespí!“ Maminka využila této příležitosti a pyšně se pochlubila: „Tak to vůbec neznám, já ho dám do postýlky, dostane dudlík a za chvilku usne.“ V tu ránu jsem si opět přišla jako příšerná matka, protože mi blesklo hlavou, jak bych s radostí vyměnila nynější kognitivní vývoj synka za pár klidných nocí. Možná to nějak vycítila, protože dodala zamyšleně: „…ale od narození je na barbiturátech, tak teda nevím, jak by spal bez nich.“
Když jsem to všechno odpoledne líčila kamarádce, potvrdila mi, že její otec prý jako dítě dostával na cumlání kus hadru omočeného v odvaru z makovic. „Je to jasné, potřebuju sedativa!“ došlo mi. Jenže kromě pár lahví laciného vína žádnými nedisponuji. Moje kamarádka Petra – nyní na mateřské dovolené s dcerou – je na tom asi podobně. Večer jsem jí psala SMS a doufala, že mě jako obvykle utěší, že může být ještě hůř. Odepsala až ráno: „Promiň, že jsem včera nenapsala, opila jsem se.“
Při pohledu na syna si občas říkám, jak mohlo lidstvo jako druh přežít. Že mu hlava klinklá jako rozbitému plyšákovi už jsem nějak vstřebala, ale že neovládá ani tak samozřejmé evoluční výdobytky jako je vylučování a spaní, to už je fakt trochu moc. Je to další z řady informací, které se ke mně před porodem nedostaly. Pokud nevyhrajete novorozeneckou loterii, váš spavý andílek se prostě za pár týdnů změní v monstrum nadopované amfetaminy (asi). Jak jinak si vysvětlit, že vy padáte na hubu a dítěti i po několika hodinách září očička do dálky jako baterky.
Vyzkoušela jsem všechny chytré rady z internetu (kromě toho odvaru z makovic). Na všechno měl syn jasný názor (negativní) a neváhal ho dát okamžitě najevo. Nakonec vzal s jistými výhradami za vděk jenom šátkem. Ale zapomeňte na to, že se budete flákat, čtu v jeho krásných modrých očích. Které se okamžitě otevírají, jakmile si na chvíli sedám na lavičku. Doma pak vyžaduje jako podkres šumění větráku na pozadí hučícího příboje. Původně jsem mu ho pouštěla z youtube, ale pak nám jednou na vteřinu vypadl internet. Hrůzou mi zatrnulo a rychle jsem se podívala dolů. Bylo to jako ve filmu, když se hlavní hrdina plíží okolo nějaké nestvůry a neopatrně došlápne na klacík. Díval se na mě pár doširoka otevřených očí, který zaujal vyčkávací strategii. Naštěstí pro mě internet zase naskočil – a já jsem si pak poučena stáhla veškerá videa přímo do mobilu.
Nemyslete si, že jsme díky šátku našli nějaké ultimátní řešení naší patové situace. Když vkládáme synka dovnitř, musí být tak akorát naladěný a především musí mít kvalitní výhled ven. V opačném případě se hlásí bušením pěstičkami do hrudníku a nakopáváním nositele do oblasti žaludku. Dejte mu výhled a za chvíli je opět nespokojený – asi zjišťuje, že v případě Palmovky není o co stát. Přišla jsem na to, že kýženého výsledku dosáhnu, když synkovi přehodím přes hlavičku plenu. Pyšně se chlubím manželovi, který však cynicky prohlásí: „Jako papoušek. Přehodíš přes klec hadr a zmlkne“. I z něj asi mluví vyčerpání z neustálého uspávání, neboť ho neváhám zapojovat do celého procesu.
Pravděpodobně z toho všeho nakonec získáme nějakou tu poruchu spánku. Alespoň už víme, jak na ni.
