Včera jsme s manželem koukali na dlouho očekávaný třetí díl poslední série Hry o trůny. Dlouho očekávaný, protože první dva díly jinak brutalitou a akcí nacpaného seriálu vyznívaly jako (hodně nudný) pokus o sebeparodii.
Hrdinové si naposledy zasouložili, naposledy si navzájem hleděli do očí, naposledy si zazpívali temnou píseň v pospolitém kruhu před zapáleným krbem a podobně. Byla jsem zvědavá i proto, že už v době odvysílání epizody moji přátelé neskrývali zklamání – akce sice nechyběla, ale pod rouškou noci toho prý ze závěrečné bitvy zloduchů a klaďasů moc vidět nebylo.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem záhy dospěla k přesvědčení, že vidět toho je na můj vkus až příliš! Useknuté hlavy střídaly záběry na obživlé mrtvoly vytrhující matkám z náruče nemluvňata. Komparzisté lítali vzduchem a ne vždy se jim to povedlo se všemi tělesnými údy pohromadě. Když došlo na závěrečné titulky, seděla jsem stočená v klubíčku a nervozitou si okusovala nehty. „Vždyť ani neumřel nikdo důležitej!“ chláholil mě manžel. Myslel tím, že přežila hlavní hrdinka s blonďatou hřívou a s velkým poprsím. „Vždyť tam umřely statisíce lidí včetně dětí!“ namítla jsem dílem rozrušeně a dílem vyčítavě. Můj televizní nevkus by rozhodně víc potěšila epizoda ze Sexu ve městě. „Ale to je jen jako!“ namítal manžel a měl samozřejmě pravdu. Jenže málo platné, moje katastrofické vize to nezaplašilo.
Nedávno jsem totiž četla rozhovor s předním klimatologem, který časy budoucí líčil jako takovou Hru o trůny, akorát že trůny nahradil pitnými zdroji vody. Čeká nás krvavá budoucnost bez výdobytků civilizace, na jaké jsme zvyklí. Žádná snadno dostupná elektřina, svoboda tisku, demokracie, Instagram nebo zamražená pizza Hawai. Žádné HBO a seriály plné násilí. Místo televize postačí poodhrnout závěsy na okně.
„Jenže to není jenom jako! Bude válka a přesně takhle to bude vypadat. A co pak bude s Tedíkem?!“ vedla jsem si svoji a byla jsem sama překvapená, kam až jsem se dostala od postoje „žijeme jen jednou, tak ať to stojí zato“. Ne že bych byla zase tak nezodpovědná. Třídíme odpad, záchod myju i přes nedůvěřivý poznámky tchýně ekologickým přípravkem a zásadně jezdíme MHD. I když to poslední taky trochu souvisí s tím, že jsem jako těhotná zacouvala do příkopu a od té doby se bojím řídit. Ovšem snaha myslet na planetu Zemi a budoucí generace teď jaksi dostala mnohem konkrétnější obrysy.
Rozhodla jsem se, že si k narozeninám nadělím kurz potápění. Kdybych dárek nechala na manželovi, dostanu předplatné časopisu o počítačových hrách, a taky to byl můj dlouholetý sen. Jenže kamarádka mě varovala, že potápěčský oblek je šeredný. A taky při potápění umřel její známý. První, co mě napadlo, nebylo: „Co když se mi něco stane?!“, ale: „Chudák Tedík, sirotek a na hospodský stravě!“
Nedostatek spánku a poblinkaná pohovka jsou změny pouze dočasné (to druhé může zažít revival s příchodem puberty), ale ztráta sobecké bezstarostné mysli je bohužel celoživotní.
