Putování po Měsíci – Záhady, třetí část

V dnešním dílu putování po měsíci pomocí mého malého dalekohledu podíváme po dalších záhadných oblastech našeho souputníka, na pomoc jsem si vzal  pár dech beroucích snímků pana Milana Kuhejdy, který snímky pořizuje pomocí dalekohledu Newton 254/1200 na paralaktickém stolku vlastní výroby a používá kamerku s okulárovou projekcí přes okulár 10mm a červený filtr

Jupiter z poslední neděle od Milana KuhejdyMilan Kuhejda

Most (O´Neillův most, Lunar Bridge).  Byl prvně pozorován v roce 1953 J. O'Neil em na západním okraji Mare Crisium, mezi výběžky jeho okrajového pohoří Promontorium Lavinium a Promontorium Olivium). Útvar je dlouhý asi 30 km, měl by se táhnout asi 1,5 km vysoko nad povrchem, jeho předpokládaná šířka činí 1250 m. Na povrch Měsíce vrhá stín. Kromě O´Neilla v roce 1953 most později pozoroval i spolupracovník NASA Farouk El Baz, O´Neillovo pozorování potvrdili také astronomové H. P. Wilkins, Patrick More a Gavrilov. Záhy potom vyvrátili existenci tohoto záhadného útvaru, o němž v té době kterýsi vtipálek v USA rozšiřoval zprávy, že prý byl vytvořen nárazem létajíciho kotouče z Venuše, v Německu H. Oberndorfer  v roce 1954 a u nás P. Příhoda, A. Rükl a J. Sadil v roce 1955. Zjištěním, že se v té oblasti nachází dva malé krátery, navíc se  v tomto místě nalézá zvlášť tmavý obloukovitý pruh (Oberndorfer).  Vznik mostu, respektive jeho stínu je možné vysvětlit i záměnou se stínem vrhaným zmíněnými malými krátery.

Mnoho pozornosti bylo svého času věnováno otázce domnělých změn kráteru Linné v Mare Serenitatis. Riccioli popisuje Linné jako zřetelný malý kráter na dně Mare Serenitatis. Schröter (1788) zakreslil tento útvar několikrát jako bílou skvrnu,pahorek a potom zase tmavě šedivou skvrnu. V roce 1796 jej, jak píše, nemohl spatřit. Lohrmann popisuje Linné jako kráter o průměru asi 7 km a viditelný za každého osvětlení…  takto by jsme mohli pokračovat dál a dál. Co pozorování, to jiný popis. Jednou jako kráter po druhé jen jako světlá skvrnka. Co k „záhadě“ kráteru Linne říká pan Sadil? Od té doby se mínění pozorovatelů o skutečném vzhledu tohoto kráteru navzájem velmi rozcházelo a celý tento "problém" byl velmi často uváděn a je uváděn podnes jako zvlášť názorný případ trvalé změny vzhledu určitého kráteru. Schröterovy kresby však nejsou a nemohou být v tomto případě směrodatné, neboť jeho výkres Mare  Serenitatis byl pořízen za zcela jiným účelem. Měl totiž zachytit průběh hlavních světlých pásů v této krajině Měsíce a výkres kráteru Linné, stejně tak jako blízkého kráteru Bessel je na této Schröterově "mapě" značně nedokonalý. Tak můžeme souhlasit s tím co o „záhadě“ kráteru Linne píše pan Rükl, Je to klasický příklad omylů při pozorování detailů na hranici rozlišovací schopnosti dalekohledu.  Já jsem jej sice párkrát vyfotil ale vesměs vždy jen jakoonu světlou skvrnku a tak se mně vyplatilo počkat na snímky pana Milana Kuhejdy u kterých je patrný kráter se světlou skvrnou okolo kráteru. 

Další, spíše malebnou než záhadnou oblast můžeme pozorovat kolem jedenáctého dne po novu, kdy začíná svítat na nejvyšší  vrcholy Promontorium Heraclides (mys Heraclides). Jedná se o útes na jihozápadní hranici Sinus Iridum, dosahující výšky 1064m. Jak postupuje terminátor v průběhu doby, jsme svědky, jak se formuje, s pomocí hry stínů, jedna z nejvíce fascinujících postav celé selenografie: Měsíční panna. Je dobře pozorovatelná, když se snímek dané oblasti otočí o 180°. V roce 1679 byl Giovanni Cassini  pověřený králem Francie Ludvíkem XIV, k zhotovení měsíční mapy. V oblasti, kde se rozprostírá Promontorium  Heraclides, zakreslil rytec ženskou hlavu, není známo, jestli  rytec jednal samostatně nebo  jestli ho pověřil  Cassini sám.  

Další zajímavá a nádherná místa na Měsíci

Kráter Gassendi (Mapa v Rüklově Atlasu Měsíce č. 52, poloha 17,5 S, 39,9 W). Pierre Gassendi 1592 – 1655. Francouzský teolog a matematik a astronom. Význačná valová rovina o průměru 110 km a hloubce 1860 m. Na značně členitém dně soustava brázd, pahorky a centrální hory. Val na severu přerušen kráterem Gassendi A (průměr 33 km a hloubce 3600 m) na jihu se val snižuje na 200 m.

Statio Tranquillitatis (Mapa č. 35)Místo přistání Apolla 11. Poblíž jsou tři malé krátery Aldrin, Armstrong a Collins (3,4 km, 4,6 km a 2,4 km v průměru), pojmenované po členech expedice Apollo 11. V té době jediné tři výjimky na přivrácené straně Měsíce, kde jsou měsíční útvary pojmenované po žijících osobnostech.

Vallis Rheita (Mapa č. 68, poloha 42 S, 51 E). Antonín Maria Schyrleus (Šírek) z Rheity, 1597 – 1660. Český optik a hvězdář. Nejmohutnější kráterové údolí na přivrácené straně Měsíce, široké až 30 km, vycházející od západního valu kráteru Rheita do vzdálenosti asi 500 km kde se zužuje na 10 km. Údolí je značně erodované, na několika místech přerušeno krátery, tak se může zdát, že končí u kráteru Young. Skutečně končí až u kráteru Reimarus.

Mons Piton (Mapa č. 12, poloha 41 N, 1 W). Hora nazvaná podle jednoho vrcholu v tenerifském masívu. Izolovaná hora, vysoká 2250 m o průměru základny 25 km vystupující nad Moře dešťů. Je to relativně velice plochý útvar s mírnými svahy, i když stíny, které vrhá poblíž terminátoru, budí zdání srázné velehory. Když je okolí hory ve stínu vzniká jev „plachetnice Barona Prášila“ vznikající právě hrou světla a stínu na Mons Piton.

Lacus Mortis (Mapa č. 14, poloha 45 N, 27 E). Jezero smrti, Riccioliho název. Útvar o průměru 150 km a ploše 21000 km², připomínající zatopený kráter. Pozorovatele zaujme kráter Bürg, od nějž vybíhají morské hřbety k severu a k jihozápadu.Snadno jsou pozorovatelné brázdy Rimae Bürg a zlomy.

Kráter Wargentin (Mapa č. 70, poloha 49,6 S, 60,2 W). Pehr Vilhelm Wargentin 1717 – 1783. Švědský astronom, ředitel Stockholmské observatoře. Největší zástupce vzácných kráteru vyplněných až po okraj tmavým mořským materiálem (lávou). Průměr kráteru je 84 km a na jeho zvýšeném dně jsou četné mořské hřbety („žíly“).

Kráter Schiller (Mapa č. 71, poloha 51,8 S, 40,0 W)Julius Schiller, zemřel roku 1627. Německý mnich. Velice protáhlý kráter o rozměrech 179 x 71 km.Dno kráteru je poměrně rovné. Podobné nekruhové útvary jsou výsledkem složitého vývoje a tento kráter je co do velikosti největší kuriozitou svého druhu na Měsíci.

Okolí kráteru Fabricius (Mapa č. 68, poloha 42,9 S, 42,0 E). David Goldschmidt, 1564  1617. Holandský astronom amatér. Výrazný kráter o průměru 78 km.Vedle nevýrazná valová rovina o průměru 190 km Janssen (Pierre J. C. Janssen, 1824 – 1907), na dně široká brázda vycházející zdánlivě od kráteru Fabricius.

Okolí kráteru Walter (Mapa č. 65, poloha 33,0 S, 0,7 E). Bernard Walter 1430 – 1504. Německý astronom. Valová rovina o průměru 132 x 140 km a hloubce 4130 m s mnoha krátery na dně.

Kráter Petavius (Mapa č. 59, poloha 25,3 S, 60,4 E). Denis Petau 1583 – 1652. Francouzký teolog. Kruhové pohoří o průměru 177 km, na dně středové pohoří, tmavé skvrny a především asi 80 km dlouhá soustava mohutných brázd Rimae Petavius.

Okolí kráteru Anaximenes ((Mapa č. 3, poloha 72,5 N, 44,5 W). Anaximenes 585 – 528 př. n. l. Řecký filozof z Mílétu. Nevýrazný kráter o průměru 80 km. Napravo výrazný kráter Philolaus o průměru 71 km (Filolaos, konec 5 století př. n. l.,Řecký filozof). Nalevo a trochu níž, výrazný kráter o průměru 60 km Carpenter (James Carpenter, 1840 – 1899, Anglický astronom).

Posleddní snímek je Měsíc z 19. 3 .11. Na klik a myšítko více porobností

Zdroj:

J. Sadil Cíl Měsíc

A. Rükl Atlas Měsíce

http://www.matrix-2012.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1018:co-se-skryva-na-msici&catid=58:ufo&Itemid=82

http://www.aquarius.estranky.cz/clanky/zahady-mesice.html