Průvodce po měsíčním povrchu – 4. Měsíční den

Snímky z videí pořízených dne 3. 4. 2014 v čase  20:03 - 20:51hod. pomocí webové kamery a dalekohledu Newton 114 / 900. Přibližná selenografická délka terminátorů při nulové libraci v délce je + 41,2 °

Mozaika Měsíce ze snímků pořízených 3.4.2014Josef Baranka

 V jižní části si nejdříve všimneme složitého „českého“ kráteru Biela  (76 km), zatím ještě s dnem položeným ve stínu, kde složitost jeho vzhledu způsobuje na jihovýchodě  kráter Biela B (44 km) a na severu menší kráter  Biela C (25 km).  Vilém Biela, 1782-1856. Rakouský voják a astronom, českého původu. V Josefově objevil 3 komety, nejznámější je ta z roku 1826 „Bielova Kometa“.  Kousek na sever je zajímavá dvojice těsných kráterů Watt (65 km) a Steinheil  s zatím jen osvětleným valem, zatopeného rovného dna si tak můžeme všimnout až další den (67 km).  James Watt, 11736 – 1819. Skotský inženýr, vynalezce parního stroje.  Karl August R. von Steinheil, 1801 – 1870. Německý matematik, optik a astronom.

Ještě o kousek výše svádí boj se stínem kráter Rheita  (70 km) Antonín Maria Schyrleus (Šírek) z Rheity, 1597-1660. Český optik, konstruktér Keplerova dalekohledu, hvězdář a autor mapy Měsíce. Kráter Rheita se nachází na severním okraji Vallis Rheita, což je nejmohutnější kráterové údolí na přivrácené straně Měsíce dlouhé asi 500 km sice už patrné ale zatím ještě ve stínu. Vychutnat si je tak budeme moci až příští noc, kdy kráter a údolí bude celé osvětleno.   Můžeme si povšimnout i kráteru Young (72 km). Thomas Young, 1773 – 1829. Anglický lékař a fyzik, objevitel interference světla. Kráter Young, který údolí přerušuje a může se tak zdát, že u něj toto mohutné údolí končí. Ve skutečnosti pokračuje až ke kráteru Reimanus (48 km). Nicolai Reymers Bär (Ursus), zemřel v roce 1600. Německý matematik, který byl obviněn z plagiátorství, protože zveřejnil  popis planetární soustavy podobné soustavě T. Braha.  Jak jsem již psal, tak si budeme moci toto údolí prohlédnout v celé jeho kráse až příští den. Zato si dnešního dne můžeme prohlédnou další podobné údolí. Čeká nás návštěva Vallis Snellius. Údolí které jsem i já tak nějak opomíjela musím se přiznat, že přítomnost tohoto údolí jsem zaznamenal až nyní při hledání útvarů na snímcích a jejich ztotožnění s mapou. Vallis Snellius, Willenbrord van Roijen Snell (Snellius) 1591 – 1626. Holandský astronom a geodet, „Snelliův zákon“ v optice. Jedno z nejdelších údolí (500 km), které  směřuje od Mare Nectaris (Moře nektaru) a zřejmě souvisí s jeho vznikem. Pokračuje přes jižní část kráteru Snellius (83 km) až ke kráteru Adams (66 km), nám už známému z prvního dílu.  Vedle kráteru Snellius je v plné kráse kráter Petávius (podrobněji už v minulém dílu).

Podíváme-li se ještě výše na sever tak nás upoutá sluncem osvětlená horní část valu kráteru Monge (37 km) Gaspard Monge, 1746 – 1818. Francouzský matematik, zakladatel deskriptivní geometrie. Hned vedle kráteru Mange nás zaujme zatopený kráter s nízkým valem, kráter Cook (47 km). James Cook, 1728 – 1779. Námořní kapitán, dvakrát plul kolem světa. Nad kráterem Langrenus (posán v minulém dílu) nás upoutá malebná trojice menších kráterů. Jsou to Bilharz (původně Langrenus F o průměru 43 km). T. Bilharz, 1825 – 1862. Německý lékař. Kráter Atwood (Langrenus K o průměru 29 km). G. Atwood, 1745 – 1807. Britský matematik a fyzik. Dále kráter Naonobu (Langrenus B o průměru 35 km). Adžima Naonobu, 1732 – 1798. Japonský matematik.

Pomalu se tak dostáváme na měsíční rovník kde vychází Mare Fecunditatis (Moře hojnosti). Nepravidelného tvaru o ploše 326000  km². Vycházející slunce nad mořem nám umožní sledovat na jeho povrchu řadu soustav mořských hřbetů a mořských hřbetů. Největší ze soustav (Dorsa) je rozsáhlá Dorsa Geikie(délka 240 km), sir Archibald Geikie 1835 – 1924. Skotský geolog. Následují Dorsa Mawson (180 km) sir Douglas Mawson 1882 – 1958. Australský polární badatel anglického původu. Dorsa Andrusov (160 km), Nikolaj I. Andrusov 1861 – 1924. Sovětský geolog. Nakonec  Dorsa Cato (140 km), Marcus Porcius Cato 234 – 149 př. n. l. Římský stavitel.  Mořské hřbety (Dorsum) jsou dva. Delší je Dorsum Cayeux(130 km), Lucien Cayeux 1864 -1944. Francouzský petrograf. Menší Dorsum Cushman (80 km), J. A. Cushman 1881 – 1949. Americký mikropaleontolog. Na horním okraji vychází Kráter Taruntius (56 km). Lucius Taruntius Firmanus, Kolem roku 86 př. n. l. Římský matematik, filozof a astrolog. Val kráteru ční na východě do výšky asi 1060 m. Uprostřed kráteru se zvedají dva nevelké vrcholky, z nichž severněji položený je vysoký jen asi 500 m o základně asi 6 km. Na severovýchodě je val kráteru přerušen kráterem Cameron ( Taruntius C o průměru 11 km). Robert C. Cameron, 1925 – 1972. Americký astronom .

V celé své kráse se ukazuje Máre Crisium (popsané v minulém dílu). Uvnitř moře si pozorujeme kráter Peirce (18,5 km). Benjamin Peirce 1809 – 1880. Americký matematik a astronom. A především výrazného kráteru s ostrým okrajem, kráteru   Picard (23 km). Jean Picard, 1620 – 1682. Francouzský astronom, zakladatel efemerid Connaissance des Temp. Na severu se k Mare Crisium přimyká velká valová rovina Cleomedes (126 km). Kleomenes první století př. n. l. nebo později. Řecký astronom. S valem vysokým na západě asi 2620 m a na východě asi 2950 m. V jeho vnitřku lze pozorovat řadu menších kráterů, horských vrcholků a větším dalekohledem lze pozorovat i řadu brázd.

 Ještě nad ním se ukázal význačný kráter Geminus ((86 km)- Geminus , asi 70 př. n. l. Řecký astronom. Trochu vedleji se dostává ze stínu výrazný Kráter Franklin (56 km) Benjammin Franklin , 1706 – 1790. Americký státník , diplomat a fyzik. Vynálezce bleskosvodu.  Blíže k severu leží Lacus Temporis (Jezero času, o průměru asi 250 km). V „severní špičce! Měsíčního srpku je obrovitý kráter s výrazným valem a temným zatopeným dnem Endymion  (125 km). Jméno podle řecké legendy mladý pastýř, kterého když spal na hoře Latmu, jeho krása tak roznítila chladné srdce Selény (bohyně Měsíce) , že sestoupila na Zemi a políbila Endymióna, který pak usnul navěky.

Zdroj:

Antonín Rükl Atlas Měsíce

Josef Sadil Měsíc