Ano, myslím kočár s miminkem nebo děckem (zvířátka v tomto případě na mysli nemám). A je symbolem: symbolem určitých privilegií, znalostí a schopností. A i kdyby tomu tak nebylo, všichni si to myslí. Jak to?
Vzhledem k tomu, že ten kočárek teď tlačím taky, vidím věci, které jsem předtím neviděla. A nemyslím zrovna ty, kdy máte přečtené všechny vylepené letáky nebo víte, kdo má jaké záclony v okruhu 250 m okolo domova, páč venku musíte být někdy delší dobu, a natáhnout ji je těžké. Myslím to tak, že to, že tlačíte kočár, na vaše okolí nějak působí. Kočár v tomto případě je držitelem jisté symbolické moci, která něco značí.
Zaprvé, když tlačíte kočár v nějakém okruhu, je fuk v jakém a kde, všichni okolo vás mají pocit, že jste místní. První symbol: žena tlačíc kočár je z okolí, takže to tu zná. Nic nepomůže fakt, že někam jedete k lékaři, někam jedete nakoupit a nemusí to být vždy v místě, kde žijete. Takže, lidé obvykle začínají automaticky s předsudkem typu: jééé, dobrý den, vy budete asi místní, že jo, nevíte náhodou, kde je tady …. A už jsme tam zase. Opravdu někdy nevím. Copa jsem google maps nebo co? To, že zrovna jedu do lékárny, na oběd s kamarádkou či do práce, nemusí nutně znamenat, že tomu tady rozumím a nosím v hlavě GPSku.
Zadruhé, když tlačíte kočár, budete pomalá. Každý okolo vás počítá, že jste a budete pomalá. Začala jsem tedy jen s funěním, naštvaným rozčíleným funění na důraz toho, že ploužící se lidé přede mnou jsou pomalí. Nezabíralo to. Změnila jsem taktiku. Naštvaně je objíždím daleko důrazněji a tlačíc kočár ještě vehementněji, aby si všimli, že prostě nejsem pomalá. Zaplaťpánbůh, mám vepředu taková ty pohyblivá kolečka, což mi umožňuje rychleji v davu proplouvat (chytrý to vynález a někdy mě to rallye i baví)
Zatřetí, když tlačíte kočár, určitě máte dost času. Všechny babičky z okolí, včetně dědečků, ale i lidi čekající na tramvaj nebo ve frontě, mají pocit, že máte čas si povídat, protože jste na mateřské. Je fuk, jestli ho máte, s tím kočárem tak působíte. A je jedno, proč ho nemáte (což předpokládám, že často nemáte, ať už kvůli krmení, tomu kafi s kamarádkou nebo nějakému zařizování, kvůli kterému jste se do centra vydala). Takže rozhovory na téma, kolik má kdo vnoučat, kde mají nejlevnější prášek na praní a že už nás vláda zase drbe, opravdu nemáte potřebu rozebírat s každým okolo.
Začtvrté, když tlačíte kočár, nikdy nikoho nenapadne, že dítě je půjčené, respektive, že třeba někomu potomka hlídáte. Vždycky jste matkou vy, u chlapů jste vždycky tatínkem (no, dobře, cizí pánové kočárky obvykle netlačí, ale i to je možné, že jo Honzo?). Takže pokaždé se k vám všichni chovají tak, jako kdyby byl potomek váš, bez ohledu na to, jak jste stará, jaké máte pohlaví nebo co vyzařujete. A tak se okamžitě spustí kolotoč: jééé, a to je chlapeček nebo holčička, a kolik mu/jí je, a to je hezké dítě.
Zapáté, když tlačíte kočár, vždycky jste otravná. Vždycky mají všichni pocit, že budete chtít pomoct do tramvaje, že budete potřebovat vynést kočár do schodů a že budete potřebovat držet dveře. Nebudeme, heč! My jsme jsi totiž zvykly poradit si i bez vás, když vidíme, jak vás to otravuje. Takže nebojte, zvládneme to. Přesto, nepopírám, že nás nepotěší, když se někdo nabídne (zvlášť, když je to týpek, který je ve vaší věkové, vypadá dobře a ještě se na vás usměje).
Na závěr: kočár je v tomto případě symbolem, který mylně značí něco, co tak prostě být nemusí, a věřte, ne vždy za vaši pozornost stojí (nebo o ni).
