Tento článek se týká váhy neboli tělesné hmotnosti. Ano, takové velice oblíbené téma nás žen. Neznám příliš mužů, co řeší, kde mají faldík navíc a že jim ty předloňské kalhoty nejsou. Jak jednoduché by to bylo, kdybychom na tom byly stejně.
Jsou chvíle, kdy se pozoruju před zrcadlem, nahá či ve spodním prádle, to máte fuk. Stojím tam, koukám na sebe, zatahuju a povoluju břicho, sahám si na ruce a manžel na mě z obýváku kouká a říká: zlato, je to dobrý, neřeš to. Jenže, jako všude jinde, i u nás je to stejné. Není to dobrý, a nikdy to dobrý nebude. Je fuk, jak vypadáte, protože vždycky je to problém. Vaše váha je z nějakého důvodu i noční můrou.
Takhle jednou za měsíc jsem vypozorovala, že mám období, kdy se nevejdu do zrcadla (asi holky tušíte, které to je). No to se nesmějte, to je prostě fakt. Můj kamarád tuhle hlášku miluje, a vždycky, když mám volné kalhoty a svetr, jakoby tušil, že už jsem zase tam. V tomhle období potřebuju od manžela dennodenní ujištění, že je to ok. Ale, chytrák jeden, tady ho nedává. Vždycky se na mě podívá a zcela vážně prohlásí: hele, jestli se sobě nelíbíš, a máš pocit, že jsi tlustá, tak nejez sladký a něco dělej. Překlad pro mě: JSI TLUSTÁ. Jeho interpretace: je to ok, ale to skuhrání mě nebaví, takže buď něco dělej, nebo neskuhrej. Má pravdu kluk jeden, vím, proč jsem si ho vzala. Ale to nemění nic na tom, že to stejně neudělám.
Všechny řešíme svou váhu především v období, kdy přijdou potomci. Rapidně se totiž změní postava, některým. Zjistila jsem, že i přes to, že má váha dosahuje rafičkou tam, kam dosahovala v době, kdy jsem byla taková krev a mlíko, vypadám úplně jinak. Samozřejmě, že mi to vadí, ale jak říká moje sestra (osmiletá), když mě chce potěšit, stejně vypadám jak modelka (když má horší náladu, říká, že je mě kus, no věřte tomu dítěti, že jo?).
Když jsem byla v očekávání, gynekolog mi řekl: podívejte, můj rekord +38 kg netrhnete, tak se tím netrapte. Prý je to individuální. Tak moc, že se to nedá brát vážně. Ano, neměla byste se asi přehoupnout přes 20 kg, ale jinak, je to vcelku fuk, pokud vám to nečiní obtíže při pohybu. Po porodu je ale třeba počítat s tím, že dolů to půjde, jen když budete něco dělat. Prostě je to tak a je načase si přestat lhát. Říkat, že to půjde dolů, až začne potomek běhat, je sice krásně alibistické a dá se tím chvilku utěšovat, ale nemusí to tak být. Lhát sama sobě do kapsy jen protahuje dobu, než si člověk uvědomí, že by měl začít něco dělat. A je jedno, co to bude: omezit jídlo, tuky, hýbat se, vše je receptem, pokud se k tomu tak postavíte. Přesto….
Přesto je důležité, jak se sama cítíte. Doposud mám pocit, že i když nejsem štangle a vypadám hůř, než jsem vypadala, cítím se dobře. Klidně, příjemně a spokojená. Vím, že to není ideální a jsem také smířená s tím, že to budu muset změnit jen já sama. Přesto, vím, že dobrý pocit je v tomto případě základem úspěchu a nic nejde hned.
A já? Celkově by vlastně stálo za to říct, že při první příležitosti, páč jsem šíleně na sladké, si dám tady sušenku, ještě ke všemu, já prase, miluju ty speciálně nezdravá smažená jídla, pak z výčitek zařadím sem tam jablko. Mám ráda zeleninu, tu bych mohla pořád, ale to nestačí, ona vás jaksi nenakrmí. Se sportem jsem na tom asi tak normálně. Ovládám ty, které ovládají všichni, nikam pravidelně nedocházím, a pak vzteky tlačím na tvrďáka kočár do kopce několikrát denně, abych dělala aspoň něco. Tak, jakže to bude s tou mojí váhou?
