Jak vyrábět rasismus snadno a rychle

Není to tak dlouho, co umřel soused na patře. Byl to moc fajn chlap, o dvě generace starší než já. Kdykoliv jsem v bytě udělal něco nového, byl první, kdo to viděl. Když jsem vařil, vždycky říkal, že „chodí čuchat ke dveřím“.

Vlastně když nad tím přemýšlím, měl jsem ho hodně rád, a když umřel, hodně mě to zasáhlo, protože to nikdo nečekal. A to jsme přitom spolu "začínali" tak, že mě chtěl zmlátit karabáčem, když jsem se v noci dobýval do jeho bytu, o kterém jsem byl den po nastěhování přesvědčený, že je můj.

Když jsem s rodinou nastěhoval, sousedi se báli. V bytě kde bydlím, předtím bydlel problémový chlapec, jehož drogově-alkoholové dýchánky zaměstnávaly nejen městskou policii, ale také celý dům. A teď se sem nastěhuje Rom, a ještě navíc s dětmi. Předsudky jely na plné obrátky.

Léta plynula, děti vyrostly a ze sousedů se stali přátelé, moje dcera si mohla vybrat, která babička bude zrovna hlídat. Nebylo to snadné, hlavně zkraje, myslím. Ale nezažíval jsem tu situace, které jsem zažíval v předchozím bytě na podobném sídlišti, jen v jiném městě o kousek dál. Tam jsem míval za oknem auta lístky se vzkazy, abych se vrátil do Indie, protože mezi „normálními“ nemám co pohledávat.

Je to tu takové normální sídliště. Paneláky, kam se podívám, dvě ubytovny plné romských rodin, nonstop hospoda a vietnamská večerka. Fungování tady bylo relativně ok, až na občasné hádky rozléhající se sídlištěm, opilce, hlasitě souložící dvojice a jedno romské divadlo v podobě hádky dvou znepřátelených rodin. No jo - ale jedno divadlo za pár let... Těch většinových (kulantně řečeno), jsem tady zažil daleko víc, včetně toho, že tu jeden ze sousedů ve vedlejším domě tak šíleně mlátil ženu a děti, že jsme volali policii.

Vlastně jsem se celkem divil, protože o Kladně jsem slyšel hororové příběhy plné kriminality, násilí a bratrů Olachů. A tady klid. Ticho. Žádná policie. Čímž neříkám, že někde dál potíže nemusí být. U nás v okolí je ale klid. Poslední dny ovšem přinesly změnu.

Zahlédl jsem tu neznámé děti, které sedávají přímo pod jedním z oken mého bytu. Prvních několik dní mě štvala jen muzika, která mně (i sousedům) vyhrávala z přenosného bluetooth reproduktoru. Ale možná hlavně proto, že disko skutečně "nemůžu". A potom taky proto, že jsem chtěl spát. Později jsem byl svědkem toho, jak výrostci odhadem kolem 12-16 let napadli vietnamskou prodavačku, protože jim zcela správně odmítla prodat cigarety. Kousek dál stála jejich matka, která ani náznakem nechtěla řešit, že děti prodavačce nadávají do svníí a k...v a vyhrožují jí zbitím. Když jsem se jí zeptal, proč nic nedělá, řekla mi, že neví proč. A tak jsem „milé“ děti vyhodil z prodejny sám.

A najednou jsem byl „z..d“, hajzl, rasista.. nevím, prostě kouzelná slovíčka, která od takhle starých dětí asi člověk slyšet nechce. Sousedi z vedlejších domů, kteří mě dosud vždycky zdravili, najednou zdravit přestali. A já vlastně chápal, proč. Zvlášť když mi jedna ze sousedek u vietnamské večerky řekla, že se nemůžeme divit, že se k nám chovají lidi odměřeně, když se chováme jako zvířata. Co na tom, že vůbec nevím, co je rodina zač. Vezu se taky.

Jsem naštvaný. A bezmocný. Jedna rodina, která tu bydlí tři týdny, dokázala totálně rozsekat dříve naprosto bezproblémové soužití. Několik drzých, nevychovaných spratků s rodiči negramoty, co nemají vůbec potuchy o tom, jakou škodu svým chováním napáchají. A teď babo raď.

Do konfliktu s další částí rodiny jsem se dostal naposledy včera večer. Těch nadávek, co jsem si vyslechl, jsem tolik neslyšel ani za půl života na Žižkově, kde jsem vyrůstal. A podle podobných křováků nás posuzují. Všechny. A po mém včerejším velmi razantním zásahu mě zastavují sousedi a vyprávějí mi, co všechno tu stihli příslušníci jediné rodiny udělat. Poplivat sousedku, nadávky a výhrůžky si jich poslechlo několik. A lidi se jich prostě bojí, protože jich jde vždycky nejméně pět.

Říkám si, co dál. Jaký má vlastně smysl budovat vztahy a měnit obraz nás všech, když je vždycky nejvíc vidět zrovna ta rodina, která dělá bordel? A když to člověk vidí, vlastně ho potom ani nepřekvapuje, že podle průzkumů mě vlastně nikdo nechce za souseda. Ale jak k tomu sakra přijdou všechny ty rodiny, co tu naprosto bezproblémově žijí? Do konfliktu už příště nepůjdu. Budu rovnou volat policii a doufat, že pod tlakem se odsud rodina třeba odstěhuje. Ale co když přijde další?

Když jsou totiž problémoví Romové, vidí to totiž na rozdíl od neromských rodin všichni. A výsledky každý zná.

Psáno pro web www.romea.cz