Když si zadáte do mapového vyhledávače název White Rock, zjistíte, že jsou tři ve Spojených státech amerických, jeden v Austrálii a jeden v Britské Kolumbii. Měl jsem tu možnost navštívit ten posledně jmenovaný. Jedná se o malé městečko na pobřeží Tichého oceánu nedaleko Vancouveru, směrem ke hranici se Spojenými státy americkými. Co je na něm tak zajímavého? Pro někoho určitě ten kus bíleho kamene, který leží na pobřeží a podle kterého městečko získalo svůj název. Pro jného nevelké pláže nebo jeho zeměpisná poloha. Pro fanouška železnic to, že mezi hlavní ulicí a městskou pláží vedou koleje, po kterých jezdí nákladní vlaky "pacifické dráhy".
Pavel Bandík
Dozvíte se, že se sem stěhují zejména lidé důchodového věku, aby zde strávili zasloužený odpočinek. A je jasné, že bude určitě zasloužený, protože při cenách zdejších nemovitostí museli celý život usilovně pracovat. Chvíli také máte dojem, že na ulicích a na pláži potkáváte pouze důchodce s rozjasněnými tvářemi. Po chvíli však zjistíte, že je to opravdu jen první dojem. Na hlavní ulicí je čirý ruch a vidíte, že zrovna dnes v krásné a sluncem prozářené neděli se sem vydala řada obyvatel nedalekého Vancouvru. Přesto toto všechno nemáte problém zaparkovat. Naproti pláže, přes ulici, se nachází lákavé restaurace a kavárničky, ale také cukrárny s výbornou zmrzlinou.
A co ta železnice? Vypadá to, že železniční provoz není rušný. Přesto si všimnete, za výběžkem lesa, který končí těsně u městské pláže, že se právě jeden z vlaků blíží. Před vjezdem do městečka zastaví a dává vám tak možnost jej zaregistrovat a zvyknout si na jeho přítomnost. Dává vám možnost v klidu přejít koleje a dostat se tak z dosahu této vymoženosti moderní doby a pokračovat po molu, které jako by rozdělovalo oceán spolu s pláží ve dví. Nevadí vám, že vlak vjíždějící do městečka, jej rozetíná na dvě nestejně veliké části.
Na jednu tu rušnou s auty a "hlukem" restaurací, kaváren a cukráren. Na druhou tu klidnou, plnou pohody a prozářenou sluncem.
Jdouce po molu směrem ke kotvišti jachet a motorových člunů, ocitáte se v úplně jiném světě. Ve světě, kde přestáváte vnímat tu železnou obludu, jejíž poslední vagony se ještě ani neobjevily u konce lesa na okraji zálivu. Ve světě, kde pociťujete jakýsi vnitřní klid a registrujete pouze jásot dětí, které tak projevují nadšení z úspěchu místních "lovců" krabů.
Na molu, tak jak v celé Britské Kolumbii, potkáváte zástupce všech možných národů. Z ničeho nic se k vám jeden z nich přihlásí. Slyšel jsem, že mluvíte česky. Já jsem z Ukrajiny, ale v Česku jsem studoval. Teď tady hledám práci.
Kolem vás přejde skupina korejců. Jeden z nich pozná vašeho syna, je to jeho kolega z práce. Spolu s ostatními sem přijeli oslavit svatební den jejich kamaráda. Toho právě s novomanželkou zvěčňuje fotograf, určitě bude mít památku na celý život. Vidíte partu výrostků, jak se radují z každé maličkosti.
A jakoby úplně na závěr přijdete na konec mola. Posadíte se na lavici, která, zdá se, tu na vás čekala, nebo se jen opřete o zábradlí a sleduje oceán před sebou. Teď je klidný. Ale říkáte si, jestli je to stejná pohoda, když se na vás ženou vysoké vlny. Určitě byste při tom ztratili "svůj" klid. Ale není to právě to jediné, co vám tu chybí? Kapka vzrušení.
