Asi si řeknete, co tím ten chlap myslí. Pořád je něco, co se opakuje nebo znovu přichází. Někdy to má pozitivní jindy negativní náboj. Ale to je právě ono. Za "Tak je to zase tady" si každý si může přidat to, co mu tam nejvíce pasuje. No a pro mě je to běhání, něco co má hodně pozitivní náboj.
Na zahájení běžecké sezony jsem se dlouho těšil a začal připravovat dříve a intezivněji než loni. A najednou to bylo tu. Minulou něděli a shodou okolností běh s optimistickým názvem Jarní desítka.
Na startu se náš sešlo požehnaně. Tím, že jsem vlastně nováček (začal jsem běhat loni v březnu), jsem nikoho neznal jménem. Ale viděl řadu známých tváří. A to jak zkušených borců, tak nás, kteří nepatříme mezi "profesionály".
Všichni jsem se na začátku při registraci tvářili, že se nás to vlastně netýká. Ale čím více se blížil start, tím více bylo vidět, jak jsem nedočkaví a jak se těšíme. Nejdříve vyběhnutí a malé rozhýbání ještě před zahájením závodu. Stále ještě "zaklukleni", abychom nevychladli. Pak jsme pomalu začali sundávat jednotlivé vrstvy a společně s tím se začala objevovat i startovní čísla, která do té doby byla skrytá pohledům. Přesto, že tréninková část je většinou veskrze soukromá záležitost, před samotným závodem to vypadá jinak. Začnou se vytvářet hloučky těch, kteří se zde již leta potkávají a znají osobně. Objeví se pošťuchování, zejména to slovní a k tomu samozřejmě i náležité hecování.
Na startovní čáře se dopředu staví ti nejlepší, kteří přišli především vyhrát. My ostatní se tváříme, že naše ambice nejsou tak vysoké. Vždyť jsme se přišli hlavně pobavit. Ale není to tak docela. Myslím, že v každém z nás je kus vzrušení a očekávání, jak to všechno dopadne. A nejde jen o staré známé heslo"není důležité vyhrát, ale zúčastnit se". Jde především o to, že vítězem je vlastně každý, protože každý v sobě musí najít tu sílu rozběhnout se a vydat ze sebe to nejlepší.
Je to fantastický pocit. Rozběhnete se s celým tím startovním polem a postupně se dostáváte do tempa. To co se na začátku zdá jako výhoda, začátek je lehce z kopce, se při doběhu do cíle stane nevýhodou. Ten kopec se najednou obrátí proti vám.
A už jste na druhém kilometru. Tak to mi zbývá ještě 8 km a mám to za sebou. Ale máte pocit, že ne osmý, ale i ten pátý kilometr je něco hodně vzdáleného. Když otáčíte na pátém, je to o něco veselejší, ale stále máte ještě polovinu závodu před sebou. Jednu chvíli si říkáte, že už to dál nepůjde. Ještě 5 km. Ale pak jste najednou na otočce na 7,5 km a už zbývá "jen" dva a půl kilometru. Pravda těch nejtěžších, ale to už přece musíte dát. Slyšíte, že za vámi někdo pravidelně "supí". Jste rád, že v tom nejste sám. Je tu poblíž vás někdo další, kdo se s tím rve stejně jako vy. I když vypadá, že mu to dělá větší potíže, udržet se v tempu. Nenecháte jej v tom. Otočíte se a povzbudíte ho. Přes veškerou námahu je v jeho tváří vidět, že to přišlo v pravý čas. Tak společně bojujete dál. Konec závodu ale musíte zvládnout každý sám za sebe.
Cílová rovinka je místo, kde se ze sebe snažíte vydat poslední zbytky sil. Ještě mužete ukrojit nějakou tu setinku s výsledného času. Na jejím konci přichází úleva, ale především pocit radosti, že se vám to dnes mimořádně povedlo. Čas prvního závodu v tomto roce je o tři minuty lepší, než nejlepší čas roku loňského.
Po zkušenostech z loňska jste se začal intenzivněji připravovat a jste již patřičně "technicky" vybaven. Můžete tak sledovat uběhnutou vzdálenost, tempo, tepovou frekvenci a rozložit rovnoměrněji síly. Čas v cíli už vás tak mohl jen příjemně překvapit.
Myslím, že nás, kteří jsme v cíli končili spíše v té druhé části startovního pole, to osobní vítězství "bolelo" minimálně stejně, jako ty kteří doběhli na prvních místech.
Tak hodně úspechů v běhání, či jiné činnosti, která vám dělá radost.
Radostem zdar!
P.S.
Velké poděkování organizátorům Jarní desítky v Kravařích
http://www.prajzskybk.webnode.cz
