Po čem touží žena.....

Budu se večer dívat na televizi! Jednoduchá věta vyvolala u mého manžela údiv. Za prvé proto, že tv sleduji opravdu vzácně, za druhé nechápal, proč po stopadesáté míním sledovat kultovní slaďák "Pretty woman".

A zatímco já se již dopředu (po stočtyřicátédeváté) zasnila, jak film romanticky probíhá a pohádkově skončí, můj zákonný drahý pokračoval:"No jo, on si pro Tebe pořád ten pric nejede, co????" Nic nechápe, chlap....a pak jsem se zamyslela, proč nám, emancipovaným ženám, při sledování těchto soap filmíků vlhnou oči-ano, opravdu jen oči!

Nejdříve studujeme, plny ideálů, jak jednou svým výzkumem změníme svět. Vrženy do reality pracujícího lidu přehodnotíme plány k získání Nobelovy ceny za vědu,literaturu apod. chvíli (individuálně dlouho,
cca 1-10 let) se zapojíme do procesu a ouha...tik...tik...tik. Takže honem-najít ideálního otce našich dětí, pokud je stávající partner shodně naladěn, je o problém méně. Mateřská dovolená, to je kapitola sama pro sebe. Vlastně se pak do práce znovu těšíme, je jedno, zda v mezidobí povijeme dítko jedno či více.
Jenže ouha! Pedantsky chceme stihnout nemožné - být supermatky, superpodnikatelky, supermanželky. Takže běžný den - ranní chaos, vzpouzející se děti odvézt do vzdělávacího ústavu. V práci za každou cenu profesionální úsměv a pochopení, na pár hodin zapomenout na všechno ostatní. A pak už to jede, časový harmonogram kde a v kolik má které dítě být, do toho je v mezidobí stihnout nakrmit,nakoupit proviant, začít vařit, jelikož "Víš, mami, v jídělně vaří fakt hnusně, najím se jedině doma" - kdo by odolal, že?
Se zapadajícím sluncem děláme úkoly, v lepším případě již se zapojením tatínka a pak hurá.
Na vojně se tomu, myslím, říkalo osobní volno. Tajné ženské spolky, kam málokterý muž má odvahu proniknout. Kadeřnice, manikůra, pedikůra, hodina jógy, zumby....Necháme se hýčkat a vzájemně se ujišťujeme, jak jsme skvělé, že všechno zvládneme

A takhle to jde roky pořád dokola, vlastně jsme moc a moc šťastné za ten stereotyp všedního dne. Protože co naplat, když všechno běží, tak jak má, naše blízké nepostihují zdravotní neduhy a osobní katastrofy, cítíme se naprosto v pohodě.

A pak si přijde krásná Vivien, má předlouhé a přeštíhlé nohy i bez hodin stepaerobiku, dostane od překrásného milence platinovou kartu a jde na Rodeo drive.
V tu chvíli přestáváme být hrdé na svoji vlastní kreditku se svými statečně vydělanými penězi, přivřeme oči a prachsprostě jí závidíme!

Už jsme zapomněly na začátek filmu, čím si holka nešťastná musela projít, neuvidíme už ani její  život s rodinou za pár let, sníme okamžikem.

A lesknou se nám v očích slzy, vlastně to té Vivien přejem, cítí se krásně a to my  také, náš princ asi neumí obchodovat na Wall street, ale umí se na nás podívat se stejným obdivem i láskou v očích,
a my si můžeme postopadesáté zopakovat, že každá z nás je Pretty woman, jen si to musí sama uvědomit a být na sebe pyšná.
Matně si vzpomínám na poučku: úvod, stať a závěr-budiž mi prominuto, chybí- li něco z toho. Ale závěr si neodpustím. Pánové, ženy touží po Vašem uznání a obdivu, tak na to nezapomínejte!