Úpadek české justice

Kauza Roberta Fremra, kandidáta na ústavního soudce, je nepochybně velkou skvrnou české justice, ať už to dopadne jakkoliv.

Znova se ukazuje, že po roce 1989 se jistým lidem podařilo zklidnit vody a udržet na vlivných pozicích v justici lidi, kteří k tomu nemají dostatečný morální kredit. S odkazem na tehdejší zákony dnes říkáme, že soudci soudili podle platných zákonů a nemohli činit jinak. Dodejme ovšem, že nemohli činit jinak, pokud si svá dobře placená prestižní místa chtěli udržet. Byli ovšem i takoví, kteří tehdejší justici opustili, kteří rezignovali na kariérní postup, ale zachovali si tvář. Kariéry dělali ti první a pokračovali v tom po sametové revoluci vesele dál. S kandidaturou na ústavního soudce doktora Fremra to ovšem trochu přehnali. Čím déle se bude minulost soudce Fremra pitvat v médiích a čím déle tento kandidát bude mlčet a čekat, tím větší ostuda to bude.

Bohužel - ostuda české justice není škodou jen v morální rovině. Soudci rozhodují mnohdy o životech lidí, o jejich budoucnosti a jsou to rozhodnutí nepopulární a nevděčná. Člověk se jim nakonec podřídí, pokud je přesvědčen, že rozhodnutí proti němu bylo přijato nezávisle, objektivně a v souladu s platnými zákony. Slyšíme-li nyní, že soudcovské mandáty mají i lidé s podivnou minulostí, vidíme-li, že ta minulost může konkrétního soudce dostihnout, pak je každému celkem jasné, že všichni starší soudci jsou vydíratelní a ovlivnitelní. Kolik dalších soudců se pachtovalo s komunisty, s jejich prokurátory a estébáky? Nevíme, ale tušíme. Bude to pro mnohé lidi důvod, aby rozsudky takových lidí nepřijímali, aby byli nespokojení, proti soudcům namítali podjatost a svými spory dál zaměstnávali celý justiční systém. Nebude možno se jim divit. Oč jednodušší by bylo, kdyby tito lidé z justice prostě odešli. Nebylo by jich asi zas tak mnoho. Kdo soudil v roce 1989, tomu muselo být alespoň 30 let. Dnes je mu tedy 66 a za 4 roky by tak jako tak o svůj mandát přišel. Rozhodně by české justici víc prospěli mladí, byť třeba méně zkušení soudci, než jejich starší kolegové, kteří mají tzv. bohaté, ale jaksi pochybné zkušenosti.

Tady je možná na místě krátké zamyšlení: mladý soudce bez hlubších životních zkušeností, může dělat - i při nejlepší vůli - chyby. Ve třiceti letech těžko může pochopit důvody manželů, kteří se po třiceti letech rozvádějí ... abych uvedla srozumitelný příklad. Těžko může takovým manželům radit, těžko se může snažit, aby dospěli ke smíru. Od toho by ale měli být předsedové soudů a jejich určitá pravomoc v přidělování kauz. Zásada náhodného výběru soudce je z tohoto hlediska trochu problematická. Také nad výběrem nových soudců se vznáší řada otazníků. Nikdo asi nezvedne ruku pro systém, ve kterém by se soudcovské mandáty svěřovaly čerstvým absolventům právnických fakult. Soudce by určité zkušenosti mít měl - ale jaké? Po škole chce být někde zaměstnaný a v zásadě má jen dvě možnosti. Buď být advokátem nebo státním zástupcem. Je třeba vhodné, aby se soudcovských mandátů ujímali státní zástupci? Podle mého soudu není. Státní zástupci předstupují před soudy s přesvědčením o vině obžalovaných. Snaží se tu vinu dokázat. Tím se řadu let živí ... byli by pak schopni soudit nezávisle? Zdá se mi to problematické. A co advokáti? Obhajují nevinné i zločince. Snaží se pro ně najít polehčující okolnosti a využít procesních chyb, případně dalších právních kliček. Řekla bych, že advokáti, tedy obhájci, mohou být dobrými, nestrannými soudci. Oni většinou vinu svých klientů znají, vědí o jejich slabých stránkách a pokud dobře dělají svou práci, hledají pro ně v systému zákonnosti nejlepší pozici. Co dělá soudce? In dubio pro reo, tedy v případě pochybností o vině obžalovaného rozhodují v jeho prospěch. To je legitimní a platná zásada. Určitě se jí mohou lépe řídit bývalí advokáti než bývali státní zástupci. Čím se ovšem řídí soudci, kteří před čtyřiceti lety soudili podle špatných zákonů a dnes se k tomu v klidu hlásí? O tom můžeme jen spekulovat. Stejně nejistě, jako o tom, podle čeho se vlastně rozhoduje současný prezident a zda vůbec přemýšlí o tom, od koho si nechává radit a jak schopné týmy kolem sebe má. On to tedy nakonec nebude jen úpadek české justice, ale jaksi celé české demokracie, která se stala dojnou krávou vítězné pětikoalice.