Proč Česko zasáhla inflace tak silně?

Je důležité hned na začátku říct, že vnější a vnitřní inflační tlaky dopadly na úrodnou půdu dlouhodobě neřešených strukturálních problémů. Tyto problémy se nakumulovaly v průběhu české transformace. První problém souvisí s charakterem české ekonomiky. Česká ekonomika má po turbulentních privatizačních vlnách výrazně dvojí charakter. V klíčových oblastech včetně obchodu je ovládána multinacionálními firmami a jejich cenovou politikou. Ta spočívá v nastavení a vývoji spotřebitelských cen u celé řady zboží a služeb zásadně výše, než by odpovídalo průměrné kupní síle občanů ČR. Česká ekonomika je ekonomikou závislou, ekonomikou subdodavatelskou, ekonomikou doplňkovou.

Na druhou stranu výhoda domácí výroby levné elektrické energie vodními a atomovými elektrárnami je vymazána účastí ČR na systému obchodování prostřednictvím energetické burzy. Specifickou situaci však můžeme sledovat i v oblasti výroby, skladování a distribuce pohonných hmot, která prošla kompletní privatizací.

V ČR je velmi silná monopolizace českého obchodu zahraničními obchodními koncerny. České obchody individuálních malých a středních prodejců vzniklých v tzv. malé privatizaci, a obchodní řetězce spotřebních družstev byly a jsou bez jakéhokoli zájmu a pomoci ze strany státu likvidovány. Nebyly schopny ustát často velmi agresívní cenový tlak velkých řetězců.  Ty, při takřka bezbřehém povolování výstavby dalších a dalších supermarketů na straně jedné a absolutním nezájmu státu i většiny obcí o zachování a podporu malých a středních výrobců a obchodníků, či tradičních spotřebních družstev na straně druhé, fakticky zmonopolizovaly český trh spotřebního zboží. Řetězcům je v rámci slevových akcí umožněno poskytovat „slevy“ v řádech desítek procent a tím dále likvidovat zbytky českých obchodníků.

Cenový diktát velkých obchodních řetězců je jeden z hlavních důvodů, proč Češi jezdí ve velkém za přeshraničními nákupy nejen do Polska, ale i do příhraničí Německa a Rakouska. Nakupují levněji než v Čechách, nakupují kvalitněji než v Čechách, a to nejen průmyslové zboží, ale i potraviny. A rakouské a německé obchody při této činnosti nekrachují, ale naopak velmi dobře v příhraničních oblastech prosperují.  Stát na druhé straně otálí v oblasti cenové regulace a ovlivňování cenového vývoje. Poslední dobou se ukazuje, že česká vláda ceny regulovat neumí a nechce, raději se zabývá a chlubí tím, jak údajně pomáhá zmírnit cenové dopady.

Jde tedy cestou, která jak je drahá, tak je nedostatečná. Zmírňuje (možná) následek, ale neřeší příčinu.  V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že i český stát – stejně jako jiné státy všude na světě, má celou řadu možností a co hlavně, i kompetencí v oblasti cenové regulace, které mu ukládá platné zákonodárství. Cíl cenové regulace je jasný – chránit ekonomiku její občany i firmy v maximální možné míře a v maximálně možné době před inflací.  Nedovolit inflaci rozvinout se. Současná vláda však boj proti inflaci hrubě zanedbala. Připustila, aby inflace v České republice dosáhla jedné z nejvyšších hodnot v Evropské unii. Snížení nákladové inflace zjevně nepomohlo ani výrazné navýšení úrokových sazeb centrální bankou. Antiinflační opatření uskutečňovaná pomocí snižování daní, o které se pokoušela vláda (spotřební daně, DPH), jsou v situaci, kdy v určitých oblastech vidíme projevy tichého cenového kartelu (typicky benzinové pumpy ale nejen ony) neúčinná. Vedou jen k výpadkům příjmů veřejných rozpočtů. I přes to vláda zcela záměrně nevyužila a dodnes nevyužívá žádné z celé řady možností, které jí dává v boji proti extrémním cenovým nárůstům současná legislativa - především Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Ten byl schválen před více než třiceti lety, dodnes je plně platný a dodnes tak dává vládě celou řadu možností ceny regulovat.  A nejde pouze, jak se tvrdí v často záměrné žurnalistické zkratce, o „zastropování cen“. 

Zákon o cenách disponuje mnohem širší škálou nástrojů na ovlivnění cen. U vybraných komodit mohou být ceny stanoveny úředně, mohou být staveny maximální nebo naopak minimální ceny, mohu být stanoveny pevné ceny. Může být stanoven pro určité období maximální rozsah možného zvýšení cen, může být stanoven maximální podíl, v němž je možno promítnout do ceny zvýšení cen určených vstupů, může být stanoven závazný postup při tvorbě ceny včetně stanovení přiměřeného zisku, může být vyhlášeno cenové moratorium. Tyto platným zákonem dané nástroje je možno též kombinovat. Pro vládu jen zbývá rozhodnutí, na jaké komodity se aktuálně toto opatření použije. Velmi silným a účinným nástrojem pro boj proti inflaci jsou cenové kontroly a sankce, které musí mimo to samozřejmě doprovázet každý regulační zásah.    A zde jsme přímo u jádra věci –   provedl někdo posouzení toho, co by se dalo využít, připravují se někde exekutivní (ale např. i legislativní) návrhy na využití, rozšíření cenové regulace? Kdy budou hotovy? Přemýšlí vůbec někdo nad tím? Zadal vůbec někdo někomu tento úkol?

Bohužel současná vláda nejenže antiinflační signály zjevně nevysílá, ale zdá se, jako by jí inflace ve skutečnosti až tak nevadila. Vždyť jí koneckonců přináší do státního rozpočtu v podstatě automaticky dodatečné příjmy (tedy v loňském roce). Je nutno si uvědomit, že na zvyšování cen veřejné finance primárně vydělávají.

Reálně se odhaduje, že celkový přírůstek příjmů státního rozpočtu plynoucí z růstu inflace v minulém roce činil +124 mld. Kč (jde o zvýšení inkasa DPH, spotřebních daní, daní z příjmu a pojistného na sociální zabezpečení). Mimo to inflace samozřejmě v loňském roce zvýšila i příjmy zdravotních pojišťoven, odhadoval bych tak okolo + 8 mld. Kč.  Vedle toho ovšem nelze zapomínat na nárůst čistého zisku ve firmách ovládaných státem (a tedy případný zdroj dividend pro státní rozpočet) který by se mohl pohybovat mezi 70-80 mld. Kč. Možná i proto je ze strany státu taková nechuť k přistoupení k účinné cenové regulaci. 

Co říci závěrem. Česká vláda má celou řadu možností, jak vývoj cen zpomalovat. Může tak přispět ke zmírnění inflačních očekávání. Jistě není potřeba pokoušet se držet pod kontrolou všechny ceny, ale neměl by být větší problém kontrolovat cenový vývoj určitého menšího spektra potravin a dalších produktů nebo služeb včetně některých klíčových surovin jako je například elektřina.  V podstatě těch produktů, které mají největší váhu v cenovém indexu. Zasahovat do cenového vývoje na začátku je výhodnější a nesporně i levnější, než následně zmírňovat dopady cenového růstu nejrůznějšími valorizacemi, které stejně nemohou pomoci všem objektivně postiženým inflací. Tolik peněz stát prostě nemá. Aktivní úloha vlády, v prvé řadě kontrola cen tak, jak to umožňuje zákon o cenách, je při současné úrovni inflace naprostou nezbytností.