Pod povrchem české ekonomiky a politiky: Pravda se začíná ukazovat

Je to sice jen první signál, ale vypadá to, že česká ekonomika nepadá tak rychle, jak všichni předpovídali, ale naopak začíná drobně růst. Současná vláda si tento úspěch jistě přivlastní, ale na to asi nikdo neskočí.

Naopak vládě to vyrazí z ruky jiný, hojně používaný argument. Velmi často bylo slyšet pana Fialu, Stanjuru a všeodborníka Rakušana, že Babišova vláda zoufale zadlužila Českou republiku a že to ti chudáci musí teď napravovat. Trochu přitom zamlčují, že velké rozpočtové schodky vznikly jako reakce na covidovou situaci v zemi i ve světě, na bezprecedentní propad ekonomiky a rozpad důležitých obchodních vazeb. 

Dnes jsou sice všichni chytří, ale bylo nutno sáhnout i k lockdownům, zavřít na určitou dobu obchody, restaurace, sportovní stadiony a zastavit výrobní linky. Škody byly obrovské, a to v celé EU. Tehdy vláda rozhodla investovat do udržení pracovních míst, do zachování živností, malých, středních i velkých firem a tato investice se dnes vrací. 

Porovnejme to se situací po finanční krizi v roce 2008, kdy super chytrý ministr financí Kalousek zavedl superhrubou mzdu – tedy skrytě zvýšil zdanění práce a začal státní rozpočet oddlužovat. Prodloužil tehdy rekonvalescenci české ekonomiky několik let v porovnání se zeměmi, které takovou hloupost neudělaly. 

Když pětikoalice vyčítá minulé vládě zadlužení, je to hodně licoměrné: jednak tehdy volali stejné strany a stejní lidé po ještě větších podporách, ale hlavně – ta investice byla dobrá, evidentně dostatečná a dnes nese ovoce. Kdyby tehdy vláda velkoryse a rychle firmám nepomohla, byla by tu s vysokou inflací také vleklá recese, se všemi z toho plynoucími důsledky. 

Bylo by to podobné, jako za ministra Kalouska a po něm, kdy většina zemí v našem okolí už dávno obnovila růst a nám se to nedařilo. Teď můžeme být naopak v situaci, kdy naše firmy získají náskok, posunou se k lukrativnějším zakázkám a získají další trhy. 

Je dobré si uvědomit, že jim to umožnila především a jedině minulá vláda a že dluhy v té době měly svou logiku. Energetická krize a válka na Ukrajině, to nejsou zdaleka takové zdroje ekonomických potíží, jakým byl covid. Zdražení energií trvalo pár měsíců a kdyby vláda nezaspala, nemuseli jsme o tom dnes už vůbec vědět.

Vláda to tedy vysvětlit neumí, probouzí fanatismus

Podpora Ukrajiny se u nás stala neuralgickým, politickým tématem, který dnes rozděluje veřejnost na aktivisticky nadšenou a rozpačitě a rozhněvaně mlčící a zastrašenou. Případ pekařky z Krnova, která u svého obchodu napsala, že nepeče z ukrajinské mouky je toho drobným, ale výmluvným důkazem. Může-li někdo útočit na tuto paní kvůli této ceduli, pak to nemá daleko k fanatismu a hlavně – z problému ukrajinské války povstal jakýsi "fanklub" Ukrajiny, který trestá každý odlišný názor.

Podle mého názoru ne agrese Ruska na Ukrajinu nepřijatelný skutek, který nesmí být úspěšný z principiálních důvodů. Není to o Ukrajině a Rusku. Je to o suverénním státu, který je 30 let svébytný, samostatný a který byl jiným státem brutálně, vojensky napaden. To považuji v civilizovaném světě za nepřijatelné. 

Proto je nutné se tomu se vší vehemencí postavit, poskytnout pomoc a podporu a vyvíjet maximální úsilí k zastavení této války. Jakou zemí přitom Ukrajina je, jak to tam bylo s demokracií, s korupcí a s výkonností, to je jiná věc. Rozhodně tam nebylo všechno v pořádku a jen doufám, že se to ještě smí říct. 

Na jedné straně si o tom nedělám iluze, ale na druhé straně to také nesoudím, protože je to interní záležitostí Ukrajinců samotných. Můžeme o tom přemýšlet z hlediska možného členství Ukrajiny v EU a v NATO, ale to je tak asi všechno. Plnohodnotné členství by vyžadovalo hluboké změny, které současná situace nejspíš urychluje, ale neřeší. To je realita. 

Nekritické blábolení a omílání frází, chvála všeho ukrajinského a hanobení všeho ruského, je bohužel projevem pokleslé politické kultury, ideologické demagogie a navazující represe jsou pak neblahým důsledkem této politiky. 

A stejně střízlivý postoj lze zaujmout i vůči Rusku. Agrese je nepřijatelná a jsem ráda, že se západní svět postavil jednoznačně proti tomuto zvěrstvu. Pořád je tady ale ruská historie, kultura a hrdost ruského lidu, ruského národa, který prožil posledních sto let v nějaké situaci, v nějaké logice, kterou se sluší respektovat. 

Odsuzuji invazi, která stojí lidské životy, a je mi těch životů líto na obou stranách. Je mi líto lidí, kteří propadají fanatismu a je mi líto i lidí, kteří mají pocit, že je už zase lepší mlčet a péct z takové mouky, jakou mi dodají.