Možná si pamatujete na tu digitální hračku z Japonska. Tamagoči - krabička s displejem, na kterém máte zvířátko, o které se musíte starat. Dávat mu najíst, uklízet po něm, hrát si s ním… A když to děláte dobře, zvířátko je veselé a všechno je v pohodě. Když ho zanedbáváte, zvířátko chřadne, až nakonec zemře, a strojek se vypne navždy.
Není náhodou, že právě v Japonsku vymysleli, vyrobili a uvedli na trh něco takového. Ve všeobecném nedostatku místa, jaký v japonských velkoměstech panuje, je velký luxus mít psa, kočku nebo jiného domácího mazla.
Potřeba uspokojit touhu Japonců po mazlíčcích v posledních letech vedla k založení podniků, nad kterými nám z Evropy zůstává rozum stát. Například kočičí kavárny, kam přijdete, všude je spousta koček, které můžete krmit, hladit a obkládat se jimi. Nebo něco, co bych nazval "psí stáje". Podobně jako to mají naši jezdečtí spoluobčané v Česku s koňmi, kdy platí za ustájení a stravu, v psích stájích prostě máte psa, protože ho nemůžete mít doma. Platíte jim za nocleh a stravu pro psa, občas si ho vyzvednete a jdete se s ním projít. Já, který sdílím domácnost se čtyřmi psy, bych takovou službu občas ocenil, protože co si budeme namlouvat, čtyři psi jsou moc a bylo by fajn je občas dát z baráku, ať se o ně chvilku stará někdo jiný.
Obsah předchozího odstavce ovšem jenom potvrzuje, že Tamagoči bylo jednorázovou záležitostí a že mít psa, kočku, fretku nebo jakéhokoliv jiného zvířecího společníka je velký rozdíl, než když jenom mačkáte knoflíky a sledujete animované sekvence. Můj vztah se psy u nás doma se prostě nedá omezit na schéma stimul => reakce, ačkoliv je pravda, že toto schéma je základem naší komunikace. Samozřejmě, že skutečný pes reaguje na podněty tak, jak to už dávno experimentálně zjistil I. P. Pavlov. Naproti tomu, vzít psa do lesa, k vodě nebo na haldu mi přece jen přijde jako autentičtější zážitek, než s sebou brát krabičku s displejem a knoflíky - nehledě na to, že od konce 90. let těch různých krabiček s displeji, které každý "musí" mít, značně přibylo. Pro toho, komu se psi líbí, je radost je mít, dívat se na ně, starat se o ně a sdílet s nimi svůj čas. A pak, jak by někdo dokázal projektovat svoje představy do Tamagoči? Živí psi jsou na to přecejenom vhodnější, i když se snažím je brát takové, jací jsou a nepřisuzovat jim výplody své mysli. nicméně, lidé to prostě dělají, pořizují si své psy místo dětí, či zesnulých partnerů, přisuzují jim lidské vlastnosti a podobně. Myslím si, že všeho s mírou a pokud to někdo nepřehání, je to v pořádku, koneckonců, psi a kočky jsou naši společníci už mnoho tisíc let.
Horší je, když se takové věci odehrávají v partnerských vztazích mezi lidmi. Většina z vás asi zažila tu první lásku, která zpravidla končí v slzách v mnoha případech právě proto, že jste si ženu, či muže svého srdce prostě vysnili a přisoudili mu vlastnosti, které neměl a očekávali od něj něco, co nechtěl, nebo ani nemohl udělat. To je ovšem v pořádku, protože chybami se člověk učí a při hledání své lásky dochází k poučení, co že to vlastně láska je a jak to mezi lidmi chodí.
Úplně na palici je ovšem situace, kdy se partnerský vztah změní na svého druhu Tamagoči. Má přítelkyně mi tuhle vyprávěla, jak slyšela v tramvaji jednu dívku vykládat své kamarádce o vztahu se svým přítelem. "To víš, teď mu musím napsat, že ho mám ráda, to je potřeba každý den. V úterý spolu chodíme na squash, v pátek někam na pivo a pochopitelně je potřeba taky nějaká společná aktivita o víkendu, a samozřejmě aspoň jednou týdně nějaký ten sex, bez toho by to nešlo." Aby zvířátko bylo šťastné a nechřadlo a nesmutnilo. Vnitřní prožívání lásky tak nějak ustupuje a zůstává u vnějšího plnění jakési série úkolů, o kterých suše informujeme. Dneska musím vyprat prádlo, vynést koš, vyluxovat, dodělat výsledkovku, pomilovat se s přítelem, vyčůrat, pomodlit a spát. Udržujeme v chodu stroj zvaný partnerský vztah.
Pochopitelně, nehodlám tady nějak pohrdat obecnými lidskými potřebami, které každý z nás má, ale ta rutinnost… všecko nalajnováno podle nějakého plánu, periodicky se opakující děje… Co takhle trocha nějaké spontánnosti? Nějaký neobvyklý nápad, neobyčejný zážitek? Vždyť to je přece ten důvod, proč se lidé dopouštějí partnerské nevěry - ve snaze zažít něco nového, svěžího, něco co je vytrhne z jejich každodennosti, protože už mají pokrk toho, že jejich milovaní s nimi zacházejí jako s Tamagoči.
A jak je to u vás? Pozorovali jste ve svém okolí či na sobě syndrom Tamagoči? Hoď te to do komentů :-)
