"To je drsné." poznamenal tiše jeden. "Jako z nějakého hororu." hlesl druhý. Ale vždyť jsem jim jenom vyprávěla o domově pro seniory, kde pracuji ...
Takhle vyděsit dva chlapy, co bez mrknutí oka sledují filmy z 2.světové války. Já, kterážto nesnesu ani Pána prstenů či Hru o trůny. To, co ty jindy tvrdé chlapy asi vystrašilo nejvíc, byl fakt, že v domovech už dnes nejsou samostatní senioři. Spíš naopak. Mnozí se bez pomoci druhého nezvednou z postele. Takto v posteli stráví několik měsíců i let. Potřebují, aby jim někdo jiný dal napít, najíst, převlékl je. Často už ani hlava moc nefunguje. Demence či jiná psychiatrická diagnóza způsobuje, že vidí věci či lidi, které my ostatní nevidíme. A když jim uděláte něčím radost, tak je možné, že za půl hodiny o tom neví. Inu, i takto může vypadat konec života, když budeme mít to štěstí, že nás v pětašedesáti nepřejede auto či neskolí infarkt.
Asi jsem taky chtěla uvést na pravou míru romantické představy o stáří. Jak babičky a dědečkové s oblibou vyprávějí zajímavé historky ze svého života a toto vyprávění prokládají hlubokomyslnými moudry a ponaučeními, které by se měly tesat do kamene. Jak mají různé koníčky a zájmy a hledají způsoby, jak je předat dalším generacím. Jistě, je pár seniorů, o kterých se toto dá říci. Ale nutno si přiznat, že moudrost jako taková automaticky se stářím nepřichází. A když byl někdo prevít jako mladý, pak na stáří se většinou zázračná změna nekoná.
Možná nakonec to nejmoudřejšího, co si ze stáří můžeme vzít je, že na starých lidech vidíme, kam náš život směřuje a jak jednou může vypadat. A z této perspektivy můžeme zavčasu přehodnotit svoje životní priority. Co bude jednou pro nás důležité a smysluplné? A co naopak budeme seniorskýma očima vidět jako zbytečné či promarněné, když se ohlédneme zpět?
Ze svého mnohaletého pozorování osudů starých lidí jsem došla k tomuto seznamu důležitých věcí:
Je dobré mít koníčky či zájmy. Ano, mnohé možná nepůjde realizovat naplno. Každopádně život těch, co se něčemu věnují, či se o něco zajímají, je evidentně ve stáří bohatší a veselejší, než těch, co jen tupě zírají do televize a nudí se.
Ve stáří už lidé moc nového nezažívají. A tím pádem hodně vzpomínají. Je dobré zajistit si dostatek hezkých vzpomínek. Zažít něco zajímavého. Něco si užít. Ať máme na co vzpomínat.
Na první pohled se tak práce může jevit jako něco, co by mělo ustoupit do pozadí. Kdo by vzpomínal na práci? No, pokud člověk celý život dře v nudné, úmorné práci, stresuje se s nemožným šéfem a to vše jen proto, aby vydělal dost peněz, za ně postavil obří dům, který pak předá příbuzným a sám bude ležet v domově pro seniory, pak je dost pravděpodobné, že bude mít nakonec pocit marnosti. Na druhou stranu, pokud v práci člověk vytvoří něco důležitého, dosáhne třeba i úspěchu nebo jeho práce přinese užitek a pomůže jiným, pak vzpomínky na práci mohou přinést radost z naplněného a smysluplně prožitého života.
Snad to nejpodstatnější v pokročilém věku je nebýt sám. Přátelé jsou fajn, ale v seniorském věku jich bude nejspíš půlka mrtvá a druhá půlka bude mít co dělat sama se sebou. Mít partnera je ve stáří velká věc. Pokud ovšem váš vztah je láskyplný. Nebo alespoň tolerující. Nejistou a přeci nejjistější investicí jsou vlastní děti. A jejich děti. A vztahy s nimi. Možná nás nezvládnou dochovat, možná nás "dají do domova", ale i tak je rozdíl, jak často a jestli vůbec za námi přijdou na návštěvu. A třeba donesou jogurt, buchtu nebo čokoládu. Nebo slivovici.
Říká se, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Je dobré se naučit nevzdávat se. Něco vydržet. Bojovat. Překonávat překážky. Bude se to hodit. Taky doporučuji naučit se "nebýt jako osina v zadku". Potřeba trénovat denně. Může nám to ve stáří zajistit více vztahů a kontaktů s ostatními.
Nemohoucnost ve stáří a s tím spojená potřebu péče často mladší generace komentují slovy: "Jestli jednou budu takto ležet a nic už nebudu moct, tak to mě radši někam odvezte a nechte umřít." "Co už z takového života člověk má? Vždyť je to jen trápení." A podobně. Jistě, že bezvládně ležet a koukat do stropu není snem nikoho z nás. Přesto vidím několik závažných důvodů, proč se nesnažit toto období života uměle ukracovat a proč před ním nezavírat oči jako před něčím špatným.
Především je toto období a péče o nemohoucí lidi živoucím důkazem, že lidský život má svou hodnotu sám o sobě, tzn. i když daný člověk nevytváří výsledky, nevykovává přínosnou práci a nepřináší užitek. Také je toto období časem, kdy se umírající člověk má šanci smířit se svým životem. Je mu takto dán prostor odpustit, rozloučit se či poděkovat za to dobré, co jej potkalo. A stejně to platí i pro jeho blízké. I oni mají takto darovaný čas, aby se rozloučili, smířili s blížící se smrtí či poděkovali za vše, co s daným člověkem mohli zažít a to bez ohledu na to, zda tuto šanci využijí. A v neposlední řadě nás toto období upozorňuje, abychom nezapomněli věnovat čas těm, na kterých nám záleží. Dokud můžeme.
To, co většinu z nás nejvíce děsí, je, že budeme na obtíž. Nechceme, aby se o nás někdo "musel" starat. Pomohli jste nezištně někdy někomu? Super pocit, že? Pomoc člověka člověku je dar: pro toho, komu se pomáhá a především pro pomáhajícího. Tak se toho nebojme a nechme si jednou pomáhat. A do té doby žijme tak, abychom si tu pomoc jednou alespoň trošku zasloužili.
