Touha pomoci či po moci?

Zdá se to jen mně, že pomoc se stává oblíbeným mottem, výnosnou obchodní strategií, zaručenou politickou hantýrkou i stěžejním nástrojem manažerské komunikace?

Pomoc. Všudypřítomná. Všimli jste si, že přestože člověk není starý, handicapovaný ani svobodná matka s dětmi bez přístřeší, tak se stává čím dál více cílovou skupinou různých pomahačů? 

V politice je to už jakýsi místní kolorit. Politický program, který neobsahuje "pomoc rodinám s dětmi", je stejně vzácný jako účastnice soutěže Miss, která celým srdcem netouží po světovém míru.  A tak vzniká přímá úměra mezi úspěchem politické strany a velikostí skupin, kterým slibuje pomáhat. Jak vidno, těch, co si rádi nechají pomoci, je evidentně více, než těch, co touží po možnostech, jak si pomoci sám. 

Pomáhání a s tím spojené navazování vztahů je ústřední strategickou poučkou moderního obchodování. A tak kudy se hneme, tam se kolem nás rojí příležitosti nechat si pomoci. Prodavači jsou školeni, jak nám pomoci vybrat ten nejvhodnější výrobek (rozuměj ten nejdražší, který jsme ochotní koupit).

Obchodníci a rozliční poradci neváhají použít i manipulaci, aby nás donutili nechat si pomoci. Své svědomí pak otupují přesvědčením, že pro nás chtějí to nejlepší, což je přesně právě to, co prodávají. Tedy, pardon, čím pomáhají dělat svět lepším.

Farmaceutický průmysl nám pomáhá předejít hrůzným nemocem či potížím a tak nabízí různá očkování či spásné pilulky. Co na tom, že za pár let se zjistí, že vedlejší účinky byly horší než pomáhající efekt. Můžeme být v klidu, již dnes pracují na tom, jak nám od těchto budoucích nepříjemností pomoci. 

Víceméně celý marketing je postaven na vyvolávání potřeb či problémů, o kterých jsme doposud nejen netušili, že je máme, ale dokonce ani, že existují. Jedním dechem je vzápětí na stříbrném podnose servírována i instantní pomoc v atraktivním balení. Nepřijetí těchto dokonalých, rychlých řešení s sebou nese riziko být zavržen z moderní lidské společnosti jako hloupý, neúspěšný, ošklivý, špatný rodič či hazardér se životem.

Lehce samostatnou kapitolu pak tvoří i moderní manažeři. Snad je to pozůstatek minulé doby, kdy jsme si rádoby byli rovní. Snad je to výsledek zkoumání psychologů, kteří objevili, že v přátelském prostředí lidé podávají lepší pracovní výkony. A tak se stává stále běžnějším jevem, že vysoce postavený manažer jeví zájem o mimopracovní život svého podřízeného otázkami typu: "Co budete dělat o víkendu?" "Jaký byl víkend?" "Co děti?" "Kam pojedete na dovolenou?" Ale zajímá ho opravdu odpověď a daný člověk? Nebo je to další taktika, jak bezbolestně dostat, co potřebuje?

Nutno říct, že ve všech výše zmíněných oblastech lze najít osobnosti, kterým jde opravdu o nezištnou pomoc druhému. Jen je těžší je odhalit na první pohled. Mám svou vlastní strategii, jak nakouknout hlouběji pod povrch milého úsměvu a nabídnuté pomocné ruky. (Jsem zvědavá v komentářích na vaše zkušenosti:-)

Na politické sliby většinou stačí prostá matematika. Způsoby, jak peníze do státního rozpočtu získat a způsoby, jak je investovat, musí být v rovnováze. I malé dítě přeci ví, že když má 5 Kč, tak si nemůže koupit čokoládu za 10 Kč. Takže, pokud slibují rozdávat více a mlčí o způsobech, kde se finance trvale udržitelně vezmou, pak mám jasno: Toto nebrat, bez ohledu na to, jak krásně zní blahobyt bez práce pro široké masy. 

Pravou tvář obchodníků, prodavačů, poradců a podobných pomahačů odhalí bezpečně jedna věc. Respekt. Respekt k tomu, jak svou situaci, bez ohledu na "většinu" vidíme. Respekt k tomu, jak si řešení své situace představujeme. Respekt k rozhodnutí, že jejich služeb, přestože si vážíme času i pomoci, které nám poskytli zdarma, nevyužijeme. Nejvíce vypovídající je v tomto výraz tváře a jednání daného obchodníka těsně poté, co mu řekneme: "Děkuji, nechci." 

Na manažery a ostatní lidi používající obecné fráze vyjadřující zdánlivý zájem a přátelství mám rovnou tři testy. Fungují i na obchodníky a všechny snažící se budovat vztahy jakožto součást své taktiky. Málokdo projde všemi třemi. Ale kdo projde, toho si považuji jako vzácného pokladu.

První test je delší odpověď na danou otázku. Zde někteří začnou být nervózní, že maříme jejich čas. Je na nich vidět, že je to nezajímá. Sice se ptali, jak se dětem daří ve škole, ale čekali, že to shrneme maximálně jednou větou, bez ohledu na počet dětí.

Druhý test je otočit otázku. Vztahy jsou přece oboustranná záležitost. "Dovolenou jsem trávila doma, chodili jsme na výlety. Bylo to fajn. A jak jste strávil dovolenou vy?" Je někdy až legrační pozorovat, jak rychle se ten otevřený "kamarád a zdánlivý dlouholetý rodinný přítel" v mžiku ohradí nepřístupnou hradbou a rozhodně nás nehodlá pustit do svého soukromí.

Třetí test vyžaduje delší čas. Proběhne ve chvíli, kdy se něco nedaří. Například v práci něco pokazíme. Obchodníka odmítneme. Máme jiný názor. Dokáže udržet daný člověk pózu partnerskou a otevřenou nebo se změní mávnutím kouzelného proutku na tvrdého, chladného manažera, manipulujícího obchodníka či skoro úhlavního nepřítele?

Aby tato úvaha byla komplexní, pak chybí ještě jedna věc. Zamyslet se každý sám nad sebou. Nepropadáme také někdy nešvarům zde zmíněným. Umíme nabídnout nezištnou pomoc a zájem? Respektujeme jeden druhého v jeho jedinečnosti, i když s ním nesouhlasíme? Jsme otevření a přátelští tak, jak si to přejeme od druhých a to i v situacích, které nám nic moc hmotného nepřináší? Nebo pomáháme jen těm, od kterých něco potřebujeme?

Toto zamyšlení nemělo v úmyslu zkritizovat veškerou pomoc jako takovou. Spíše poukázat na způsoby jejího častého zneužívání. Že pomoc jeden druhému je něco výjimečného, věděl už i Jan Amos Komenský: "Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastnost povah vznešených."