Život jako v pohádce?

Miluji pohádky. Od dětství. To, jak nakonec dobro vítězí nad zlem. A taky zázraky, hrdinství, velké lásky, co hory přenášejí a šťastné konce. Ale v životě to nechodí jako v pohádkách... Nebo ano? 

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč existují pohádky? Jsou to jen smýšlené příběhy pro pobavení dětí? Kdy chceme, aby poznaly skutečný svět? Na druhou stranu „pohádky“ pro dospělé mají velmi podobný algoritmus příběhu jako ty pohádky pro děti. Stačí jen vzpomenout na všechny ty Transformers, Gladiátory, Statečné srdce, Patrioty, Supermany. Proč se na ně tak rádi díváme? Jsou to jen fantazie, které nás mají na chvíli vytrhnout z tvrdé reality života? Prostor, kde je svět ještě v pořádku, kde každý dostane, co si zaslouží?

V čem je ten největší rozdíl mezi pohádkou a naším životem? Možná se nám zdá, že dřeme jako Popelky, ale to, co chrápe u televize na gauči, rozhodně není princ. Koukali jsme na účet v bance a takhle si půlku království nepředstavujeme. Nikdo nám nepomůže jen tak nebo za ušmudlanou, nejspíš už oschlou poslední buchtu. Stále čekáme, že dobro zvítězí nad zlem a televizní zprávy nás každodenně ujišťují o opaku.

Podívejme se podrobněji na to, co těm šťastným koncům předchází. Na začátku je nějaký na první pohled neřešitelný problém: princeznu unesl černokněžník neznámo kam, drak baští jednu princeznu za druhou a všichni udatní hrdinové, co se mu postavili, špatně dopadli, Popelka dře a dře a má za to celoživotně jen urážky a posměch. No, tohle nám asi zas tak nereálné nepřipadá. O bezvýchodné situace , nespravedlnost a neštěstí v reálném životě nemáme nouzi. A kdybychom přeci jenom byli spokojení, pak stačí zapnout televizi nebo internet.

Ale pojďme dál. Jak na tyto neřešitelné problémy reaguje hlavní hrdina? Vydává se za devatero hor, devatero řek, devatero moří, devatero lesů... Pěšky... Bez prostředků... Jak dlouho může trvat taková cesta? Několik let? Také se postaví drakovi, přestože jde de facto na jistou smrt. I Popelka reaguje poněkud neadekvátně. Po celoživotním ujišťování, že je nicka, v sobě najde odvahu a klidně si ty šaty z oříšku obleče a nakráčí si to na ples mezi honoraci. A princ, když zjistí,, že je to ta pravá, tak prohledá celé království a nedbá na to, že jeho vyvolená je „ušmudlaná holka z odrbané chýše“.

Jsme ochotni toto všechno podstoupit? Asi většina z nás, stejně jako v pohádkách, ne. Pokud jsme se tedy nerozhodli riskovat život, veškerý majetek či dobrou pověst, pak nejspíš hrajeme některou jinou roli v příběhu, který právě prožíváme. Postav je totiž v každé pohádce více. Dobré víly i zlé čarodějnice, kouzelní dědečci i nebezpeční černokněžníci, majetku chtiví zbabělí princi i odvážní hloupí Honzové, líné nevlastní sestry i pracovité Popelky, nenažraní draci i zvířátka ochotná pomoci. Kterou roli jsme si vybrali? A nesouvisí tak trochu role, kterou ve vlastních příbězích hrajeme s tím, zda konec pohádky budeme považovat za happyend? 

Možná jsou nakonec pohádky těmi nejreálnějšími svědectvími o tom, jak to v životě chodí. Zdá se nám, že to kolem rozhodně nevypadá na šťastný konec? Možná svět stále čeká na svého hrdinu. Nebo hloupého Honzu. Toho, kdo navzdory zdravému rozumu a pudu sebezáchovy udělá to, co je správné místo toho, co je výhodné. Možná svět čeká na Tebe a na mě.