Z dějin světa islámu III.

Dějiny posledních 6000 let jsou bohužel především dějinami válek. Často se  zdůvodňují náboženskými idejemi, údajnou vůli boží.

Nejinak tomu bylo i v dějinách válek mezi světem orientálního islámu a křesťanského západu. Na jedné straně tu byli islámští bojovníci věřící jdoucí do boje s vírou, že případná smrt je přivede rovnou do nebe, kde budou zažívat věčné období rozkoše během hrádek s krásnými huriskami. Na druhé straně stáli křesťanští rytíři, kteří věřili, že boj proti muslimům jím zajistí odpuštění hříchů a věčnou spásu.

Éra vzájemných konfliktů byla zahájena již krátce po vzniku islámu a arabského chalífátu jeho expanzí na Západ. Arabové ovládli velkou část byzantské říše, pravidelně plenili Řecko a italské pobřeží. Ovládli Sicílii a Sardinii, dobyli Španělsko a zastaveni na cestě za ovládnutím Evropy byli až v roce 732 v dnešní střední Francii franckým vojevůdcem Karlem Martelem.

K dalšímu velkému střetu obou civilizačních okruhů došlo na konci 11.stol., tentokrát již na blízkém Východě. Do historie vstoupili tyto boje jako křižácké války. Klíčovou roli v nich hrálo svaté město všech tří západních monoteistických náboženství: Jeruzalém.

Jeruzalém:město míru a sváru

Jeruzalém (v překladu město míru) měl v dějinách posledních tisíciletí vždy velký význam.

Král David Jeruzalém dobyl a udělal z něj hlavní město vznikajícího prvního židovského státu. Jeho syn Šalamoun nechal v Jeruzalémě vystavět chrám na místě, kde již praotec Židů a Arabů Abrahám uctíval Boha. Místo se dodnes nazývá Chrámová hora. Její součásti je dnes i zeď nářků: nejposvátnější místo judaismu a pozůstatek druhého jeruzalémského chrámu zbořeného Římany v roce 70 n.l. během likvidace prvního velkého židovského protiřímského povstání.

Pro křesťany je Jeruzalém místem kázání Ježíše Kristem a jeho smrti na kříži. Na příkaz římského císaře Konstantina byl na místě popraviště vybudován ve 4.století Chrám Božího hrobu, který se stal nejposvátnějším místem v Jeruzalémě pro křesťany.

Jeruzalém považoval za svaté město i prorok Mohamed. Sám usiloval o to, aby byl přijat i židy a křesťany za božího proroka. Z Jeruzaléma chtěl učinit centrum nové, respektive obnovené víry. Jen proto, že židé jeho poselství odmítli, muslimové se dnes nemodlí obráceni směrem k Jeruzalému, ale k Mekce. Přesto je Jeruzalém stále pro muslimy po Mekce a Medíně třetím nejposvátnějším místem. Muslimové věří, že na chrámové hoře údajně prorok Mohamed během své mystické cesty v roce 621 vystoupil do nebe.

Krátce poté co město ovládli v roce 638 bez boje na Byzantincích Arabové byl na chrámové hoře postavena pozoruhodná stavba, která se hodně liší od jiných staveb islámu-Skalní dóm. Má osmiúhelníkový průřez a dodnes je dominantou města. O pár desítek let později k ní přibyla další svatyně: mešita Al Aksá.

Je zajímavé, že muslimští vládci Jeruzaléma povolili návrat židů do města, vyhnaných po neúspěšném druhém velkém protiřímském povstání židů ve 2.stol. a nechali Jeruzalém otevřený pro křesťanské poutníky z Evropy.

Příznivá situace se pro křesťany začala měnit k horšímu až v průběhu 10 a 11.stol. Arabský chalífát se postupně rozpadl na několik menších států. Nad Palestinou vládli v Egyptě sídlící šiítští Fatimovci. Začaly být vydávány edikty proti křesťanům. V roce 1009 zapálili muslimští fundamentalisté Chrám Božího hrobu. Koncem 11.století na Blízký východ pronikli turečtí seldžukové vyznávající fanaticky sunnitský islám. Porazili byzantské vojsko a zmocnili se dočasně i Jeruzaléma. Krutě potírali křesťany a takřka zastavili poutnictví z Evropy na Blízký východ.  Jejich vzájemný souboj s Fatímovci výrazně oslabil islámský svět natolik, že v prvé fázi nedokázal čelit invazí křižáků z Evropy.

Křižácké války

V roce 1095 líčil papež Urban II v plamenné řeči, jakým hrůzám čelí  křesťané na Východě ze strany muslimů a vyzval chudé i bohaté křesťany  k tažení za vysvobození svaté země od muslimských nevěřících.

Na jeho výzvu reagovala nejdříve křesťanská chudina. Místo disciplinovaného tažení do Palestiny se však výprava zvrhla spíše na loupení po cestě a pogromy vůči místním židům.

Úspěchem skončila až první křižácká výprava vedená evropskými feudály. Vrcholem tažení bylo dobytí Jeruzaléma roku 1099. Za pokřiku „Bůh si své najde“ vyvraždili křižáci nejen muslimské obyvatele města, ale také místní židy. Křižáci se zmocnila rozsáhlého území Sýrie, Libanonu a Palestiny a územně přetli muslimský svět na dvě  části. Křesťanští dobyvatelé však rozhodně neměli důvod k velkému jásotu. Relativně bezpečně se mohli cítit jen za branami pevností. Poprvé se objevil fenomén sebevražedných islamistů. Těmi se stali příslušníci islámské sekty Asasínů.

V roce 1138 se v pozdějším rodišti Sadama Hussaina Tikrítu narodil v kurdské rodině muž, který vstoupil do historie pod jménem Saladin. Schopný muslimský politik a vojevůdce, kterému se podařilo sjednotit i tehdy rozhádaný arabský svět v boji proti křižákům. V roce 1187 ovládl zpět Jeruzalém a později uzavřel s anglickým králem Richardem kompromisní dohodu. Saladin, jehož osobním lékařem byl slavný židovský mudrc Maimonides se těšil úctě nejen muslimského světa, ale pro jeho čestnost a rytířskost jej ctili i samotní křesťané.

Ve 13.století dál pokračovali křižácké války. Brzy se ukázalo, že jejich podtextem není zápas o víru, ale o kořist. Čtvrtá křižácká výprava neskončila v Palestině, ale místo toho v roce 1204 vydrancovala křesťanský Konstantinopol.  Křesťanský Západ nakonec přišel o veškeré opěrné body v Asii a éra křižáckých válek na blízkém Východě tak skončila.

Počátek úpadku islámského světa

Po porážce křižáků čelil arabský svět dalšímu ohrožení. Tentokrát přišlo z východu. Mongolové, původně bezvýznamný národ začal dobývat svět. Mongolští nájezdníci vyplenili mnoho islámských měst ve střední Asii, Iránu, Iráku, Sýrie a Palestiny. Byli zastaveni až v roce 1260 egyptskými Mamlůky.

Ve Španělsku zase čelili muslimové ze severu tlaku křesťanských sousedů. Reconkista, jak se v historii zápas o znovuobnovení nadvlády křesťanství nad pyrenejským poloostrovem nazývá skončila v roce 1492 odchodem muslimů z pevnosti Granada. Ve stejném roce objev Ameriky Kryštofem Kolumbem se stal mezníkem éry zámořských objevů. Ty umožnily nalézt nové obchodní cesty na Východ, které obcházely arabský svět přes který dosud vedly veškeré obchodní cesty z Evropy na daleký Východ. Západní Evropa začala stále více bohatnout, zatímco islámský svět začal za Evropou stále více zaostávat.

Přesto však v této vznikla největší mocnost islámských dějin: Osmanská říše.

Osmanská říše

Osmanská říše o sobě poprvé dala silně vědět ve 14.stol. Z Malé Asie Turci poprvé začali podnikat nájezdy na evropské pobřeží. V roce 1388 zvítězilo turecké vojsko nad Srbskem v bitvě na Kosově poli a proniklo tak hluboko do nitra evropského Balkánu.

V roce 1453 oblehla turecká armáda, jako první světová armáda vybavená děly Konstantinopol a definitivně ukončila existenci Byzantské říše. Z nejslavnější svatyně křesťanského Východu Chrámu Boží moudrosti v Konstantinopoli se stala mešita.

V 16.stol. stálo Turecko na vrcholu moci. Ovládalo severní Afriku, Arábii, Irák, Palestinu, Sýrii, celé Černomoří, Kavkaz a Balkán. V bitvě u Moháče roku 1525 porazila uherské vojsko v čele s českým králem Ludvíkem a poprvé pronikla až na Slovensko a k branám Vídně. Za úspěchem stálo především skvěle vycvičené vojsko jehož jádrem byli janičáři. Šlo většinou o syny slovanských obyvatel říše, kteří od dětství byli vedeni ke službě a oddanosti sultánovi.

Osmanská říše byla islámským státem. Nejednalo se však o fundamentalistický stát. Jiná vyznání byla tolerována. Říše tedy byla více mocenským, než ideologickým tělesem.

V 17.století začala Osmanská říše postupně slábnout. Mohla zato rozhazovačnost vládců, korupce, bratrovražedné boje o moc mezi mnoha dědici o trůn vzešlými ze sultánova harému, podcenění důležitosti vzdělání a inovací v ekonomickém systému. Zatímco Západ ekonomicky a technologicky rychle rostl, Turecko stagnovalo a zaostávalo.

Po posledním obléhání Vídně Turky roku 1683 se začíná územní rozsah říše postupně zmenšovat. Přesto se však Turecko a orient stává v Evropě módou. Islámské stavitelství a kultura spojená s podmanivou romantikou orientu inspiruje mnohé evropské umělce a evropskou smetánku.

Bohatství orientu inspirovalo i Napoleona, který v roce 1798 podnikl invazi do Egypta s cílem po vzoru Alexandra Velikého ovládnou celý orient až do Indie. Výprava skončila neúspěchem, zahájila však éru pronikání evropských koloniálních mocností do arabského a islámského světa. V průběhu 19.století Francie ovládla Maroko, Alžírsko a Tunisko. Británie získala kontrolu nad Egyptem, kde byl vybudován strategicky důležitý Suezský průplav. Lybii ovládla Itálie.

Zbylá arabská území zůstala dál pod nadvládou Osmanské říše až do vypuknutí první světové války. Její důsledky pak poznamenaly dějiny jak Evropy, tak islámského světa až do dnešních dnů.