Vznik a vývoj života z pohledu vědy a filozofie IV.

„ Vše vzniká a existuje pouze díky síle. Musíme předpokládat, že za touto silou stojí vědomá a inteligentní mysl. Tato mysl je zdrojem všeho."

Asi málokoho napadne, že za touto myšlenkou nestojí náboženský činovník, ale zakladatel kvantové teorie, německý fyzik Max Planck. Ve skutečnosti každý ze skutečně velkých myslitelů vědy byl zároveň vědcem i náboženským filozofem.

Planck se v citátu vyjadřuje o síle, která je podstatou života. My známe život biologický. Ten je však jen jedna z jeho podob ohraničená v čase  okamžikem narození a smrti a v prostoru tvarem fyzického těla. Ve skutečnosti život nemá žádné hranice. Je věčný a všudypřítomný, jen stále mění svou formu .  

Život existoval ve statické podobě již ve stavu  Podstaty-Boha před Velkým třeskem, kdy ještě nebyl prostor a čas. Stal se dynamickou silou v okamžiku Velkého třesku, kdy se  zrodila hmota a její protipól duch. Silou, která oživila oba póly. 

Život je tedy vlastně vibrace, kmitání mezi dvěma póly. Můžeme jej pozorovat v životě člověka jako dech, či tep srdce. Na Zemi jako střídání dne a noci. Ve sluneční soustavě jako střídání ročních období. Ve vesmíru jako jeho cyklické pulzování.

Každý život má vždy dvě části: konstruktivní-tvořivou a destruktivní-ničivou. My lidé máme tendenci preferovat jen tu část konstrukční o čemž svědčí  kult mládí a výkonnosti, zatímco část destrukční-období stáří odmítáme často jako něco, co je na obtíž. Přitom mládí by nebylo bez stáří. Zrození by nebylo bez smrti.  Jaro a léto by nebylo bez podzimu a zimy. Den by nebyl bez noci. Zrození vesmíru by nebylo bez jeho předchozího zániku.   

K osvojení si zákonů života patří i poznání, že každý životní cyklus vždy probíhá ve čtyřech fázích, přičemž každá fáze je určena vlivem jednoho ze čtyř živlů. Živel země svým dostředivým vlivem odpovídá u dechu nádechu, první části dne a jaru. Živel ohně odpovídá horní pauze dechu, druhé části dne a létu, kdy bývá největší teplo. Živel vzduchu svým odstředivým vlivem odpovídá výdechu, první části noci a podzimu. Živel vody vše klidnící odpovídá dolní pauze dechu, druhé části noci a zimě.

Veškeré životní procesy jsou vyjádřením boží myšlenky označované filozofy termíny jako SLOVO, či LOGOS ( ono biblické „Na počátku bylo Slovo“). Ve hmotě i v duchu se tato základní MYŠLENKA tvoření realizuje systémem silových center, které vytvářejí vzájemným působením silokřivky neustále se měnících silových polí, na naší trojrozměrné hmotné  úrovni se projevujících v podobě čtyř známých sil: gravitace, elektromagnetismu, silné a slabé interakce, které se podílí na pohybu a formování hmoty na všech jejich úrovních od leptonů a kvarků, přes živé buňky až po galaxie. Na biologické úrovni silová centra známé pod pojmy jako jsou čakry či akupunkturní body. Na planetární úrovni známe pojem „místa síly“. Na vesmírné úrovni jsou pohybující se silová centra zviditelněna v podobě stále se měnícího rozložení hvězd, planet a galaxií.

Život a vesmír

Na svém počátku byl vesmír vyplněn chaoticky se pohybujícím rozptýleným žhavým plynem-plazmou a dosud neaktivními kosmickými silovými centry.

V určitém okamžiku prošel vesmírem dostředivý  impuls. Silová centra, která jsou dodnes příčinou existence gravitace ve vesmíru se aktivovala a začala přitahovat hmotu ze svého okolí a tím i vytvářet námi pozorované kosmické objekty jako jsou hvězdy, planety, galaxie a jejich uskupení. Takto probíhala první fáze života vesmíru jako jeho dostředivá éra.

Druhá fáze byla érou chladnutí. Chladnoucí planety postupně začaly přecházet v závislosti na své velikosti a vzdálenosti od Slunce do tekutého a pak i tuhého stavu. Na některých z nich se po čase utvořily vhodné podmínky pro vznik organického života. Hmota a duch se propojily a vytvořily první bytost. Organický život se vyvíjel dál do velkého množství forem a podob, v závislosti na podmínkách na planetách. Bude se vyvíjet a měnit dál, dokud to kosmické podmínky dovolí. Na naší Zemi maximálně ještě několik miliard let do doby, než se naše Slunce stane červeným obrem a zemský povrch bude spálen slunečním žárem. Sám vesmír bude pak dál chladnout  do doby, kdy všechny hvězdy vyhasnou a všude bude vládnout jen chlad a mráz.

Tím ale dějiny vesmíru neskončí. Ve třetí fázi kosmického dechu se vlády ujme živel ohně. Vychladlé hvězdy a planety se opět rozžhaví a vesmír bude vypadat podobně, jak na samotném počátku éry chladnutí.

Ve čtvrté fázi bude vládnout poslední ze čtyř živlů, odstředivost. Silová centra se deaktivují a hmota hvězd a planet se rozptýlí v nekonečném prostoru vesmíru do doby, než další dostředivý impuls opět zahájí nový cyklus dechu vesmíru.

Jeden vesmírný cyklus je časově nesmírně dlouhý. Lidský život je v poměru s tím naprosto nepatrný okamžik. Jednou z otázek kladenou si lidstvem zní: vznikl biologický život pouze na Zemi, či je i jinde ve vesmíru?

V naší sluneční soustavě je zatím známá pouze naše planeta jako pro život obyvatelná. Existuje však řada indicií pro to, že v minulosti vzkvétal život i na Marsu. Dokládají to vyschlá koryta tamních řek, stopy organických látek v půdě a v neposlední řadě náznaky existence řady umělých staveb na jeho povrchu rozmístěných do přesných geometrických vzorů, jako doklad přítomnosti dávné humanoidní civilizace, zřejmě zaniklé při planetárním kataklyzmatu, který udělal planetu neobyvatelnou.

A jak je to s životem ve vzdálenějších koutech vesmíru? Myslím, že je spíš pravidlem než výjimkou. Svědčí o tom i četná pozorování jevu UFO. Ukazuje se, že stejně jako na Zemi existuje dobro a zlo, nejinak je tomu ve vesmíru. Příkladem negativních civilizací, které navštěvuji Zemi jsou ti mimozemšťané, kteří manipulují prostřednictvím některých osob veřejnost  a dělají pokusy na lidech s cílem stvořit hybridní lidsko-mimozemskou rasu, čímž se snaží mylným způsobem vyřešit problémy s klesající schopností vlastní reprodukce. To jsou výsledky dlouhodobých výzkumu lidí, kteří trpěli fobiemi a výpadky paměti, přičemž v hypnóze popsali únosy do kosmických lodí s veškerými podrobnostmi. Pravdivost jejich svědectví byla v řadě případů potvrzena i hmotně, když v jejich tělech byly nalezeny umělé implantáty zjevně nezemského původu.  

Domnívám se, že moudré pokročilé civilizace mohou velmi účinně pomoci lidem v těžkých životních situacích mnohdy bez toho, že  by si sami lidé pomoci z této strany vůbec všimli.

Nevystupují přímo, protože vědí, že by lidstvo nyní zažilo kulturní šok. A tak svojí práci konají více méně nenápadně. Pravděpodobně stojí za vznikem významné části piktogramů v obilí, které tvoří za účelem našeho poučení. Většina z nich jsou obrazové symboly, které vyjadřují určité přírodní a duchovní zákony. Ojediněle se vedle obrazců objevují i zakódované vzkazy. V jednom z piktogramů z roku 2002 byl spatřen obraz mimozemšťana držícího kruh ve tvaru CD obsahující vzkaz v ascii kódu, který se podařilo rozluštit. Varující i naději dávající vzkaz zněl : „Dejte si pozor na ty, kteří falešné dary přinášejí a kteří své sliby porušují. Mnoho bude bolesti, však stále je čas. Věřte, že tam venku  je dobro.“ Před kým nás autoři vzkazu varovali? Před neopatrnými kontakty s negativními mimozemšťany? Před pozemskými politicko- mocenskými skupinami které manipulují lidmi hezkými řečmi a sliby, i když mají nekalé úmysly? Nebo před všemi těmito skupinami, které mohou spolu tajně spolupracovat? To nevíme.

Již nyní však víme, že tyto řádky vyvolají chechot skeptiků, kteří jako vždy mají jasno a ví, že všechno kolem UFO a piktogramů v obilí je směs podvodu, lží a klamu a že všechny obrazce, pokud již ne pařící se ježci či větrné víry, určitě vyrábějí šikovní lidé s prkýnky. K tomu dvě poznámky. Příslušní výzkumníci snadno rozliší pravý obrazec od padělku podle několika znaků, mimo jiné přítomnosti molekulárních změn ve stéblech obilí, které žádný majitel prkýnka nevytvoří. Vzpomínám také, jak před léty za velké publicity médii skupina vtipálků se prohlásila za autory všech tehdy vzniklých piktogramů. Bublina však již bez velké publicity splaskla ve chvíli, když tito šikulové měli před zrakem veřejnosti předvést na poli své umění.

Život a Země

Na svém počátku se Země pohybovala kolem Slunce jako žhavá koule. Její chladnutí, které probíhá od povrchu směrem do jejího středu je časově velice dlouhý proces, který je stále v běhu, důkazem čehož je dosud žhavé zemské jádro.

Během chladnutí se postupně začalo žhavé magma pod vlivem zemských silových center diferencovat na prvky a sloučeniny a v procesu tuhnutí krystalizovat do pestré podoby nerostů a hornin. Postupně se tvořila pevná zemská kůra obklopená rannou atmosférou, v níž obsažená voda po své kondenzaci začala postupně vytvářet vodní obal Země, který nazýváme hydrosféra. V ní, když k tomu dozrály podmínky, zformoval první organický život. Ten se postupně dál rozvíjel, rostla jeho složitost a začal osidlovat celou Zemi. Organismy již na svém počátku mezi sebou komunikovaly a začaly vytvářet nejrůznější společenstva, ekosystémy a ty pak celou zemskou biosféru.

Studiem ekosystémů se z biologického hlediska věnuje ekologie. Z matematického hlediska pak teorie systémů a teorie chaosu. Používají  přitom matematických nástrojů v podobě nelineárních diferenciálních rovnic a počítačových modelů. Většinou zkoumají  jak přírůstky, či úbytky jednotlivých biologických druhů vázaných v složitých systémech potravních vztahů, pozmění chování ekosystémů, případně jak tyto vztahy mění změny vnějších podmínek.

Matematické modelování vztahu mezi porodností a velikosti populace druhu byla jednou z prvních úloh, které teorie chaosu řešila. Zjistilo se, že když je porodnost velice nízká, populace vymře. Při určité minimální hodnotě porodnosti dochází k pozvolnému lineárnímu růstu populace až do tzv. bifurkačního bodu, kdy nastává zajímavá změna. Velikost populace začíná v čase pravidelně oscilovat mezi dvěma póly. Postupně se tento rozkmit zvětšuje a zároveň  díky dalším bifurkacím získává oscilace  stále složitější časový průběh až se stane při dalším růstu porodnosti naprosto chaotická a nepředvídatelná. V jednom okamžiku může velikost populace skokově narůst a za krátkou chvíli zase může populace zcela vyhynout. Tento model má velký praktický význam, protože se podle něj řídí řada populací různých druhů zvířat, rostlin včetně infekčních bakterií, které pak v závislosti na svém kolísajícím počtu způsobují pravidelné či nepravidelné cykly epidemií.

I přes úspěchy modelů se ukazuje, že ne vždy se výsledky kryjí s realitou. Někdy se stane, že vymření určitého druhu, kterého jsme si v ekosystému ani nevšimli zdecimuje systém celý, nebo naopak vytvoření vhodných podmínek může vést doslova k explozi života krátce po velkých katastrofách, kdy se již zdá, že život dostal na Zemi smrtící úder.

Dnes chápeme Zemi především jako zdroj surovin. Ještě nedávno a v některých oblastech, kde žijí přírodní národy ještě dnes, vnímají lidé Zemi jako bohyni matku, živý organismus. Skály a kameny jako její kostru. Tekoucí vodu jako její krev. Proudící atmosféru jako její dech. Oheň uprostřed Země  jako její teplo a energii. Rostliny a zvířata jako její maso

V moderní době se představa živé Země vrátila s teorií Gaia ( řecká bohyně Země), kterou vytvořil britský vědec James Lovelock v 60tých letech 20.století. Je založena na poznatcích, podle kterých jsou fyzikální a chemické podmínky ( teplota, obsah kyslíku ) na Zemi dlouhodobě udržovány v úzkém rozmezí umožňující optimální fungování živých organismů.

Ukazuje se, že kdyby např. došlo k snížení obsahu kyslíku v atmosféře jen o několik procent, živé organismy by měly velký problém přežít. Kdyby bylo naopak zase kyslíku jen o pár procent více, nešel by pak uhasit žádný požár v přírodě. Nabízí se tak názor, že sama Země ve spojení s biosférou udržuje stav homeostázy, nebo-li stabilní vnitřní prostředí nutné pro své fungování, jak je to u každého živého organismu typické ( u člověka je projevem homeostázy např. stálá tělesná teplota, stálá hodnota pH krve a obsahu řady látek v krvi v určitém rozmezí hodnot). Planeta Země je z tohoto pohledu živá bytost, což avizuje otázku, zda se dokáže bránit proti agresorovi, tak jak se každý organismus brání s pomocí imunitního systému cizí infekci. Je faktem, že největším nebezpečím pro Gaiu je nyní přemnožené lidstvo. Nabízí se otázka.  Nejsou velké přírodní katastrofy minulosti, či budoucnosti vlastně její obranou?

Člověk a život

Je tomu již dávno, kdy se na Zemi objevili první lidé. Žili plně v souladu s přírodou a byli k tomu i vybaveni. Měli srst, která je chránila před chladem. Přirozenou inteligenci, která je pomáhala chránit před nebezpečnými zvířat. V podobě rostlinných plodů měli kolem sebe dostatek čerstvé potravy. Mohli pít čistou vodu. Zkrátka měli vše, co k životu potřebovali, aby se v klidu mohli věnovat rozvíjení svých rozumových a intuitivních schopností.

Zpočátku tak lidé i žili, ale pozvolna přicházela změna. Lidé  zatoužili své životy ještě více zjednodušit a zpříjemnit. Začali se oblékat do kožešin, aby jím bylo ještě více teplo, v důsledku čehož jím vypadla srst a ztratili schopnost termoregulace. Začali také zprvu jen občas zabíjet zvířata a jíst jejich maso. Zpočátku se domnívali, že tak získají jejich chytrost a sílu, později jej jedli již hlavně kvůli chuti.

Maso obsahuje některé látky které posilují rozumové schopnosti mozku a tak se masožravý člověk stává o něco chytřejším. Je to však na úkor intuice-citu, která je tím více potlačena. Důsledky toho můžeme velmi dobře pozorovat v současnosti, na charakteru společnosti, ve které převažuje chladný rozum nad citem. Člověk vytvořil velmi složitou techniku, aby si tak dál usnadnil svůj život. V konečném důsledku mu ale nakonec její dnešní podoba více škodí než pomáhá. A to ještě nepočítám všechny její negativní dopady na životní prostředí.

Rozum je pro život velmi důležitý. Je nezastupitelný při rozboru smyslového vnímání, k popisu forem a povrchu věcí. Koriguje naše citové vnímání, aby jsme nepropadali přeludům a klamům. Logický rozum pomáhá v třídění, analýze a uspořádání poznatků.

 Sám o sobě  však je vždy zavádějící a neumožňuje člověku poznání pravdy, smyslu života, ani prosté rozhodování v řadě životních situací. Není schopen pochopit nejen věci duchovní, ale ve své podstatě ani ty hmotné, včetně jevů jako je elektřina, magnetismus či gravitace. To je možné pouze intuicí-citem, která proniká do jádra věcí a jevů. Mimochodem i všechny zásadní vědecké objevy přišly díky intuitivnímu prožitku vědce v bdělém stavu nebo ve snu.  

Člověk je tvor, který si o sobě hodně myslí. Říká, že je stvořen k obrazu božímu. Že jen on má duši a ostatní tvorové ne. Že jen jeho život má cenu a ostatní zvířata může beztrestně zabíjet a chovat v koncentračních táborech. Přitom však sám ještě nedokáže najít pravdu a bez vyššího vedení se jen jako člověk se zavázanýma očima potloukání životem, aniž ví odkud a kam vlastně kráčí. Není to kvůli tomu, že by ve své podstatě byl zlý, ale prostě proto, že je ještě příliš vývojově slabý a nemá dostatek schopností a inteligence na to aby to dokázal sám, bez cizí pomoci.

Přichází mu však velká pomoc z vyšších úrovní života. Je pravidlem, že přibližně jednou za 2000 let se na Zemi jako člověk rodí přinašeč, bytost vyšší než lidská, která přichází  z naší vývojové budoucnosti, aby nám pomohla v našem vývoji. Trpělivě lidem předává učení a ukazuje jím cestu k pravdě. Za tuto svou obětavou činnost se však od lidí, zvláště v právě končící  dostředivé éře plné egoismu dočkává především odmítání, pomluv, nadávek a obvinění z neznabožství, podvodů a šarlatánství. Slavné to nebylo již před 4000 lety, kdy Mojžíš rozbil desky s textem zákona, když viděl jak izraelský lid bez jeho přítomnosti se vrátil k uctívání zlatého telete. Nejhůře však dopadl před 2000 tisíci lety Ježíš, když skončil na popravišti přibitím na kříž. Trvalo pak několik století, než se lidé začali více zajímat o jeho učení, to však již nebylo k dispozici ve své původní čisté podobě.

Přinašeč neučí lidi jen víře, jak si mnozí lidé myslí. Stejný důraz klade i na logiku a vědění. Podobně jak to vyjádřil Einstein „ Víra bez vědy je slepá. Věda bez víry je chromá.“

Neříká lidem zcela konkrétně co mají a nemají dělat. Ale učí je poznávat životní zákonitosti a ty pak aplikovat na konkrétní životní situace. Nikdy také nikomu svou pravdu nenutí, ale pouze předkládá. Od Ježíše ani jiných přinašečů nikdy nezaznělo: Když nepřijmeš mé učení, tak skončíš v pekle, jak často zaznívalo v pozdějších dějinách církve. 

Od dob Ježíše uplynulo 2000 let a měl by tedy přijít další. Osobně zastávám názor, že jím byl český filozof a léčitel Josef Zezulka (1912-1992), který se narodil v Brně, celý svůj život však prožil v Praze. Než jsem jej poznal, přečetl jsem řadu vědeckých knih, náboženských a filozofických děl. Načerpal jsem přitom spoustu cenných poznatků. Ale teprve u Zezulky jsem objevil něco víc, co v těch předchozích nebylo. Je to komplexnost, jednoduchost a logičnost celého systému zahrnujícího poznání zdánlivě odlišných oblastí reality jako je vývoj vesmíru, života a člověka v podobě jednoho celku. Domnívám se, že kdyby se o Zezulkovo dílo více zajímali vědci, mohli by posunout hranice poznání oborů jako je kosmologie, fyzika, chemie, biologie, psychologie i sociologie o pěkný kus cesty dál.

Série mých článků věnovaných otázkám vzniku a vývoje života se pozvolna blíží ke svému konci. V závěru bych se ještě pro úplnost zamyslel nad evolucí života od nejjednodušší bytosti až po tu nejdokonalejší. Vývoj, ve kterém se jako ve všem uplatňuje tvůrčí čtyřka, jak jí v knize Bytí-životní filozofie popsal  Zezulka. Je to příběh jehož dosavadní průběh máme uložen nejen v našich genech, ale i v paměti podvědomí. Je možné jej oživit v hypnotické regresi a vzpomenout si na minulé životy nejen lidské, ale i ty starší zvířecí a rostlinné až k samým počátkům života.

První etapa vývoje začíná vznikem první bytosti. Je obdobím rostlinného života. Vyznačuje se životní a vývojovou pasivitou. Rostlina rozvíjí především schopnost více vnímat své vlastní bytí a vlivy svého okolí.

Druhá fáze je obdobím zvířecího života. Zvíře již projevuje na rozdíl od rostlin vlastní životní aktivitu. Zpravidla se samostatně pohybuje, vyhledává potravu a rozhoduje se. Přitom zdokonaluje svou psychickou složku a zvyšuje inteligenci. Jeho vývoj je řízen zákonem karmy, kdy se na něj vrátí to, co udělalo v minulém životě a skrze tento prožitek dostane poučení. Druhá fáze je tedy fázi životní aktivity a vývojové pasivity.

Třetí fáze vývoje začíná u člověka. Ale ne hned. Většina lidí je dnes spíše stále ještě zvířaty a tak jejich vývoj řídí ještě zcela zákon odrazu-karmy. Ale postupně se u lidí projevuje zárodek nové vlastnosti, která se nazývá vývojová aktivita. Zkrátka je to schopnost vzít svůj vývoj do svých rukou a sám měnit své vlastnosti, aby nemusely být měněny bičem karmy. Člověk který již plněji rozvinul tuto vlastnost se dnes hodně liší od lidského průměru. Pozná se především tím, že pro něj nestojí na prvním místě jeho osobní zájem, ale zájem celku. Rozvíjí filozofii a hloubku svého chápání. Stává se bratrem a sestrou všeho živého. Tato fáze životní a vývojové aktivity bude pokračovat dál ve vyšších lidských druzích, které se v budoucnu objeví.

Čtvrtá fáze vývoje je pro nás nyní obtížně pochopitelná. Bytost se zde již nebude rodit do fyzických těl a bude zcela splývat ve svém vědomí s ostatními bytostmi až do stavu, kdy se stane vším. Je to období životní pasivity a vývojové aktivity.

Nakonec splyne s Podstatou (Bohem) a stane se nejen vším co je, ale také tím co není projevené. Stavem, který je na konci a zároveň na počátku všeho. Být nejvyšším tak znamená být zároveň i tím nejnižším. Konec jedné etapy vývoje je tak začátkem etapy nové, počínaje opět životem jednoduchého viru s vjemem společným všem podobám života, vjemem „Já jsem“.

Zdroje:

Josef Zezulka: Bytí-životní filozofie

James Gleick:  Chaos: vznik nové vědy

Internetové zdroje