Úvaha o temné hmotě ve vesmíru

Každá doba má své symboly. Jeden ze symbolů dnešní doby v oblasti vědy je temná hmota. Nikdy jí nikdo neviděl ani neregistroval, ale přesto se o ní hovoří ve všech vědeckých učebnicích téměř jako o absolutní realitě. A to jen proto, že si nedokážeme přiznat možnost, že naše chápání vesmíru a kosmických sil může být ve svém základu chybné.

Vraťme se, ale do minulosti. V 18. a 19. století slavila triumf Nebeská mechanika. Věda která popisovala pohyb kosmických těles na základě gravitačního Newtonova zákona. Podle něho je velikost gravitační síly mezi libovolnými kosmickými silami přímo úměrná jejich hmotnosti a nepřímoúměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti. S pomocí tohoto zákona byla objevena např. planeta Neptun či později popsán pohyb raket.

Při studiu pohybu hvězd v galaxii se, ale stalo něco neočekávaného. Teoreticky vypočtené dráhy a rychlosti hvězd se značně lišily od reálně naměřených hodnot. Aby se teorie shodovala se zkušenosti muselo by být v galaxii daleko více hmoty. A tak vznikl pojem temné hmoty. Neviditelné substance neznámého složení, která i když jí nikdo nespatřil má tento rozdíl vysvětlit.

Jistě je to vysvětlení nejsnadnější. Ale není nakonec vše jinak. Pokusím se na tento problém podívat trochu jinak. Inspirací mi bude moderní věda o vakuu i práce českého filozofa Jozefa Zezulky, který ve své knize Bytí předkládá model vesmíru, který je založen na představě silových nehmotných centrech. Díky aktivací těchto center se kolem jejich středu začala shromažďovat okolní kosmická hmota a tak vznikly hvězdy a planety. Ne tedy primárně tíhou té hmoty, ale právě aktivitou těchto center.

V dnešní vědecké představě je právě hmota zdrojem sil. Např. elektron kolem sebe vyzařuje gravitační pole odpovídající jeho hmotnosti a elektromagnetické pole, jehož intenzita je úměrná jeho náboji. Vycházejí však tyto síly skutečně z hmoty těchto částic? Není opět hmota částice pouze něčím co se vytváří kolem silového centra či bodu v prostoru, který je skutečným zdrojem těchto sil.

Moderní fyzika změnila chápání vakua. Už to není prázdný prostor jako dosud. Naopak je místem ve kterém doslova víří energie a občas se z něj rodí i částice hmoty. Jistě je logická představa, že tato energie má na různých místech rozdílnou hustotu. A tedy, že i částice v mikrosvětě, či hvězdy a planety v makrosvětě jsou pouhou „zhuštěninou“ hmoty kolem těchto míst fungujících jako transformátory energie vakua do známých podob energií vyzařovaných částicemi do okolního prostoru.

Potom je také logické, že pohyb hvězd ve vesmíru neřídí jen prosté síly známé gravitace. Ale také myšlenka určitého řádu podle kterého se pohybují silová centra, kolem kterých jsou formovaná kosmická tělesa. Řádu, který lze nalézt v harmonii uspořádání krystalů, lidského těla, sluneční soustavy a celého vesmíru kterou hledali po staletí osobnosti jakými byli Pythagoras, Kepler a mnozí další vědci a zároveň filozofové.

Teorie temné hmoty tak může být docela dobře slepou uličkou k cestě pochopení fungování vesmíru. Cestě, která se na svět dívá jednostranně mechanicky. Změníme-li pohled na svět ve směru ne mechanického celku, ale spíše živého organizmu ve kterém vše má svůj význam a pevné místo ve vazbě na harmonii celku, tak temnou hmotu již potřebovat nebudeme. To ale pochopitelně neznamená, že část hmoty ve viditelném vesmíru je stále neidentifikovaná.