Tři úvahy o životě

Před nedávnem jsem se v podobě série čtyř článků věnoval problematice vzniku a vývoje života z pohledu vědy a filozofie. 

Psaní článků vyvolalo několik otázek k zamyšlení. Rozhodl jsem se proto jím věnovat samostatný článek, jako dodatek čtyř předchozích.

Existuje jasná hranice mezi anorganickým a organickým světem?

Představte si, že si někde spatříte krásnou  ženu vedle které budou ležet kusy nevzhledného špinavého šutru. Když vám někdo položí dotaz, co z těchto dvou objektů je organická hmota a co anorganická, tak máte naprosto jasno.

Teď ale si představte, že oba objekty: ženu a kámen začnete prohlížet nějakým superzvětšujícím elektronovým mikroskopem, který dokáže zviditelnit jednotlivé atomy. Poznáte, zda si prohlížíte kámen či ženu? Při určité úrovni zvětšení jistě ne. V obou případech spatříte něco co bude podobné hvězdné obloze. V tmavém poli uvidíte jasně svítící body představující zviditelněné atomy.

Nyní si vyberete vzorek kamene a dostanete možnost se podívat ještě na  menší strukturní detaily. Postupně začnete rozlišovat strukturu atomu a zjistíte, že jádro je vlastně slunce a obíhající elektrony planety. Vyberete si jednu z nich a spatříte, že je podobně jako Země plná života. Opustíte jí a rozhodnete se prozkoumat další atomy kamene. Naleznete přitom možná milióny civilizací a nesčetných forem života, které jsou součástí na první pohled odpudivého kusu kamene.

Dosud jsme v naší fantazii šli do nitra objektů a nyní si představme, že půjdeme opačným směrem. Naše Slunce, pak i galaxie se nám bude jevit stále menší a menší až je již ani nespatříme. Nakonec zjistíme, že se již nedíváme do hlubin vesmíru, ale třeba spatříme zelený list rostliny v květináči a uvědomíme si, že celý námi pozorovaný vesmír který považujeme za anorganický je v podstatě jen části listu pokojové rostliny pěstované nějakými humanoidy ve vyšším vesmíru.

Je tedy jasná hranice mezi anorganickým a organickým? Ano i ne. Všechno závisí na měřítku pozorování a úhlu pohledu.

Život a druhý zákon termodynamiky

Často slyším názor, že existence a vývoj života je v rozporu s druhým zákonem termodynamiky. Ten říká, že jakýkoliv systém se vyvíjí směrem k rovnovážnému stavu, kterému odpovídá  maximální hodnota entropie- neuspořádanosti systému. Vzhledem k tomu, že živé systémy se chovají přesně naopak, uspořádanost systému se v čase zvyšuje, pak se tedy živé organismy chovají proti duchu tohoto zákona.

Jak to tedy vlastně je? Opravdu živé organismy svým chováním tento zákon porušují?

Já si myslím, že tomu tak není. Druhý termodynamický zákon správně tvrdí, že systém se snaží dosáhnout stavu rovnováhy. Je však již mylná představa, že takovým stavem, je vždy stav maximální neuspořádanosti, tedy maxima entropie. To zcela platí v systémech izolovaných, ale ne již v otevřených jako je vesmír, Země s atmosférou a živé organismy, kde dochází k výměně hmoty, energie a informací s okolím. Zde naopak cesta k  rovnováze vede skrze větší uspořádanost.

Fyzikální příčinou přechodu od jednoduchosti ke složitosti v otevřených systémech je vznik gradientů fyzikálních veličin. Gradienty jsou rozdíly v hodnotách veličiny mezi dvěma místy prostoru, které vedou k toku (pohybu) hmoty a energie. Příkladem je rozdíl teplot zemské atmosféry v důsledku nerovnoměrného ohřevu slunečními paprsky, který způsobuje vznik proudění v atmosféře spojené s přenosem tepla ve snaze teplotní rozdíl vyrovnat a tím obnovit stav rovnováhy.

K růstu složitosti dochází proto, že cesta k rovnováze vede snáze když je proces uspořádaný než chaotický a příroda vždy volí to nejrychlejší a nejefektivnější řešení, jak rovnováhy dosáhnout. Je to podobné, jako když na stadionu plném diváku vypukne požár. Pokud má být evakuace co nejrychlejší, pak musí být spořádaná. To je důvodem proč vznikají uspořádané konvekční proudy ve vodě a atmosféře, chemické oscilace a vlny a organizované biologické struktury.

Živé organismy se vyznačují tím, že na různých úrovních: tělové, orgánové, buněčné, vnitrobuněčné existuje komplexní síť vzájemně provázaných neustále se měnících gradientů fyzikálních veličin, které určují chování organické hmoty a vedou k udržování její uspořádanosti v čase života organismu. Gradienty tlaku zajišťují dýchání a krevní oběh. Gradienty elektrických potenciálů způsobují šíření nervových signálů mezi neurony. Gradienty koncentrací látek vedou k transportu látek difůzí prostřednictvím které se dostávají živiny do buněk a odpadní látky zase pryč z těla. Gradienty teploty vedou k rovnoměrnému rozvodu tepla do všech tkání.

Okamžik smrti je časem, kdy složitý systém vzájemně se udržujících fyzikálních gradientů se v těle zhroutí. Přechod k rovnováze se tak již uskutečňuje jediným možným postupem. Pozvolným rozkladem těla.

Shrňme si to tedy. Každý systém v přírodě se snaží o dosažení stavu rovnováhy. Pouze mění strategii, jak tohoto cíle dosáhnout v závislosti na vnějších podmínkách. A tak jednou k tomu volí cestu větší uspořádanosti-konstrukce, jindy zase cestu růstu neuspořádanosti-destrukce. Protože rovnováha v přírodě musí platit univerzálně, tak logicky musí být i oba principy konstrukce a destrukce ve všech oblastech přírody ve vzájemné rovnováze. Velmi dobře to můžeme sledovat třeba na úrovni buněčné, kde destruktivní proces spalování živin je v rovnováze s konstrukčním procesem syntézy bílkovin a nukleových kyselin s využitím energie ze spálení živin. Nebo na úrovni živého jedince, kdy převažující konstrukční procesy růstu a vývoje v první části života jsou v rovnováze z destrukčními degeneračními tělesnými procesy v druhé části života. Na úrovni planetární kde jsou v rovnováze konstruktivní procesy na jaře a v létě, s destruktivními na podzim a v zimě. Na úrovni vesmíru, jsou v rovnováze období konstruktivní tvorby vesmírných struktur s obdobími jejich destrukce a zániku.

Jako dovětek bych si dovolil položit ještě jednu otázku v této úvaze. Jak je tvořena složitá komplexní síť fyzikálních gradientů za života organismu? Domnívám se, že zde je nezastupitelná role ducha jako složky, která celý proces řídí. A pak vitálních sil, které skrze systémy silových center celý proces vykonávají. Z hlediska fyziky by jsme snad mohli hovořit o komplikovaném a uspořádaném systému fyzikálních polí  stále se měnících gradientů skalárních potenciálu, které se transformují do podob gradientů známých fyzikálních veličin na úrovni buněčné, orgánové a tělové. 

Život a pravděpodobnost

Biolog, prof. Conklin z university Princenton prohlásil:“Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srovnatelná s pravděpodobností,že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně.”

Jsem názoru, že biolog Conklin má pravdu. Teorii o vzniku a vývoji života až k člověku jako dílo slepé náhody můžeme vyloučit se stejnou jistotou, jako můžeme vyloučit teorii, která bude tvrdit, že historický spis, který byl právě objeven není dílem inteligentního pisatele, ale přírodní náhody, která díky shodě takřka nekonečného počtu šťastných okolností smíchala všechny potřebné chemické prvky a vytvořila celou knihu i se srozumitelným textem.

Vyvstává tu nyní otázka. Jak je možné, že i mezi myslícími zcela jistě inteligentními vědci je dosud tak rozšířený názor, že za vznikem života na Zemi stála pouhá náhoda? Jak je možné, že i když pro tyto lidi je samozřejmostí, že za každou stojící stavbou se vždy skrývá stavební projekt a stavitel, není samozřejmostí, že za fascinujícími formami života, tolik svou složitostí převyšující nejlepší lidské stavby, nestojí inteligentní projektant a stavitel?

Hodně jsem o tom přemýšlel, až jsem objevil na internetu jednu z teorii materialistických vědců, která se snažila toto objasnit. Teorie tvrdila, že vzhledem k tomu, že existuje nekonečné množství vesmírů, existuje i nekonečné množství variant vývoje hmoty a hodnot přírodních konstant. My lidé jsme tak vznikli prostě proto, že jedna z tohoto nekonečného množství náhodných kombinací vede až ke vzniku života a člověka.

Když jsem se nad touto hypotézou zamyslel, napadlo mně toto. My všichni lidé máme určité životní přesvědčení. Někdo je ateista, jiný je křesťan, buddhista, agnostik atd. Každý z nás má tendenci podle tohoto přesvědčení pak posuzovat vše s čím se setká. Když do něj něco nezapadá, pak vědomě nebo často i pouze nevědomě se snaží najít cestu, jak tento rozpor v sobě překonat.

Pokud bude vědec, bude mít tendence jev označit za výmysl, klam, či podvod. Pokud nebude možné jev takto vysvětlit, pak bude vymýšlet jakoukoliv teorii, která by daný jev vysvětlila tak, aby nemusel měnit v podvědomí hluboce zakořeněný vědecký názor. I za cenu, že by ona teorie byla ještě daleko nepravděpodobnější než ta původní, která byla v rozporu s jeho životním přesvědčením.

Ukázkový případ jsem zažil již před řadou let. Dopisoval jsem si tehdy s jedním vědcem, jehož jméno všichni znáte. Psali jsme si o UFO a obrazcích v obilí. Tvrdil, že je vyloučeno, aby nás nyní navštěvovali inteligentní mimozemšťané. Na můj dotaz, jak si tedy vysvětluje existenci piktogramů v obilí odpověděl, že je toho názoru, že jej tvoří vrtulníky rotací vrtule rotoru. Je takové vysvětlení přesvědčivější, než že piktogramy tvoří mimozemšťané? Pro mně ve srovnání s tímto vysvětlením je už pravděpodobnější teorie o pařících se ježcích.

Každý člověk má právo na svůj názor a své přesvědčení, i kdyby se nám zdálo, že je sebevíc absurdnější. Teista i ateista. Materialista i esoterik. Také já byl do svých 19 let velmi zarytým ateistou. Věřil jsem jen ve vědu a věci esoterické, kterými se nyní zabývám jsem považoval za pavědu. Při slově Bůh mi naskakovaly osypky na těle. Bylo to v době komunismu, kdy byl omezený zdroj informací z těchto oblastí a já se zkrátka nezamýšlel, jen přijímal to co se psalo a tvrdilo v knihách, které jsem četl. Pak se uvolnila cenzura, já se dostal k duchovní literatuře a pod vlivem pro mně přesvědčivých a logických argumentů jsem svůj názor na vše zásadně přehodnotil. Uvědomil jsem si přitom také, že můj ateismus pramenil z toho, že jsem si dosud špatně vykládal co  Bůh vlastně je. Když jsem si uvědomil, že Bůh je něco zcela jiného než starý dědeček na obláčku řídící svět, stal jsem se nábožensky věřícím člověkem.

Na závěr článku bych chtěl napsat ještě jednu věc. Je lidské, že máme tendenci vše to, co je v rozporu s naším přesvědčením považovat za lež,klam a podvod. Měli by jsme si však dávat velký pozor, aby jsme takto neobvinili neprávem čestného člověka, i když v danou chvíli nemůžeme sto procentně vyloučit, že to co předkládá je ve skutečnosti podvod.