Dnes je to přesně 48 let, kdy vojska Sovětského Svazu a dalších států Varšavské smlouvy překročila československé hranice a okupovala naší zemi.
Je historickým paradoxem, že jediný kdo se tehdy z členských zemí VS dokázal Brežněvově vůli postavit bylo Rumunsko vedené Nicolaem Ceausescem, mužem který se nakonec ukázal být ze všech komunistických vůdců poststalinské éry tím nejkrutějším a nejbezohlednějším diktátorem.
Zákrok sovětských jednotek nepřišel ze vzduchoprázdna. Byl důsledkem rozdělení Evropy na sovětskou a americkou sféru vlivu dohodnutého již na konci druhé světové války v Jaltě a Postupimi.
Československo patřilo do sféry vlivu SSSR a tak již v roce 1945 mohlo být zřejmé, že to budou komunisté, kdo jako poslušný nástroj Moskvy získá v příštích letech mocenský monopol v zemi tak jak se to stalo nejen u nás kde měli komunisté velkou podporu mezi lidem, ale i v Maďarsku a Polsku kde byla podpora komunistů u veřejnosti výrazně menší.
V roce 1956 se proti nadvládě Moskvy pokusilo vzepřít Maďarsko. Maďarská vláda pod tlakem lidu vyhlásila znovuzavedení systému více stran a vystoupení z Varšavské smlouvy. Krátce po té do ulic Budapešti vjeli sovětské tanky a povstání utopily v krvi. Západ protestoval pouze formálně. Anglie a Francie v té době měly hodně práce jinde. Jejich vojenské jednotky právě operovali ve spolupráci s Izraelem v Egyptě, kde prezident Násir měl tu drzost znárodnit Suezský průplav.
Na jaře 1968 došlo ke změnám v Československu, které si Brežněv a spol vyhodnotili jako něco, co ohrožuje stabilitu a celistvost sovětského bloku. Proto nařídili vojenskou intervenci a okupaci země. Ač z lidského i právního hlediska šlo o čin zcela nepřijatelný, z pozice čisté geopolitiky šlo o čin logický a pochopitelný, neboť umožnil Sovětskému Svazu na dalších 20 let setrvat v roli velmoci svým vlivem a silou rovnocennou s USA. Protest Západu byl opět pouze formální. Ve vztazích USA-Sovětský Svaz šlo tehdy o éru vzájemného oteplování vztahů a odzbrojovacích dohod. Osud nějakého malého Československa stejně jako v roce 1938 málokoho zajímal.
To, že systém dvou mocenských bloků vyhovoval i řadě západních politiků ilustruje dobře chování britské premiérky Margarety Thatcherové v roce 1989 během pádu komunismu v Evropě. Telefonicky žádala Michaila Gorbačova o vojenských zákrok proti demonstrantům v NDR, protože se více bála vzrůstu moci sjednoceného Německa, než zachování komunismu.
Dnes je invaze z roku 1968 často vnímaná jako ukázka ruské věrolomnosti a dávaná do kontrastu s politikou Spojených států, země která nás nejen nikdy vojensky neokupovala, ale zároveň se i zasloužila v roce 1918 o vznik Československa. Zapomíná se přitom , že jiné národy mají své zkušenosti jiné. Tak jak existují země východního bloku postižené ruskou imperiální politikou, jiné možná ještě v některých ohledech mnohem tvrději zasáhla ta americká ( Vietnam, Srbsko, Irák a další). Na to by jsme neměli nikdy zapomínat a poměřovat vše jen naší vlastní zkušeností.
Slovo geopolitika je dnes některými politology pojímáno jako něco historického co přežívá pouze v politice současného Putinovského Ruska a moderního demokratického Západu se již netýká. Je to nesmysl. Stačí třeba jen přečíst par citátů vlivného muže americké politiky Zbigniewa Brzezinského, z jeho knihy Velká Šachovnice a pak si dát tyto citáty do kontextu nedávné a současné americké zahraniční politiky.
„To, jak Amerika „zvládne“ Euroasii, je kriticky důležité… Mocnost, která ovládá Euroasii, by vládla třemi nejpokročilejšími a ekonomicky nejproduktivnějšími oblastmi. Pouhý letmý pohled na mapu též napovídá, že nadvláda nad Euroasií by téměř automaticky s sebou nesla za následek podřízenost Afriky, což by Západní polokouli a Oceánii stavělo na místo geopoliticky okrajové části tohoto centrálního světového nadsvětadílu. Okolo 75 % světové populace žije v Euroasii a taktéž je tam většina světového fyzického bohatství, jak v jeho podnicích tak pod povrchem její půdy. Euroasie čítá 60 % světového HDP a okolo 3/4 známých světových energetických rezerv.“
