Každý lidský život v sobě zahrnuje směs radostných a smutných událostí. Jedny bez druhého nemohou být. A tak není smutek bez radosti a radost bez smutku.
K těm radostným jsme si zvykli řadit lidské narození. A to přesto, že zvláště v tomto věku končící kalijugy, je často život v těle plný těžkostí a smutku.
Ke smutným událostem se řadí lidská úmrtí a to přesto, že většina těch, kteří se vrátili z „druhé strany“ vypovídají, že život tam bez těla je daleko volnější, příjemnější a radostnější než s tělem.
Jednou v životě to potká většinu z nás. Opustí nás naše maminka. Mně se tak stalo před několika dny. Maminka mně provázela po celý můj dosavadní již takřka 50 let trvající život. Žil jsem s ní trvale v jedné domácnosti po celou tuto dobu a vždy byla pro mne velkou oporou.
Její blízkost byla zdůrazněna společným duchovním zaměřením. Společně jsme v roce 1992 začali cvičit jógu a stali se vegetariány. Společně jsme v roce 1995 složili duchovní slib na Řípu a stali se posluchači Duchovní univerzity Bytí, založené Tomášem Pfeifferem, žákem Josefa Zezulky.
Život šel dál, roky plynuly. Díky obětavosti maminky jsem přečkal i těžší období, kdy jsem byl dlouhodobě nezaměstnaný, aniž bych se dostal do existenční tíže.
Až do začátku ledna byla maminka plná síly a vitality, dokud do jejího života nevstoupila vážná nemoc. Nebylo pro mě snadné se vypořádat se s tím, jak její tělo sláblo a postupně vypovídalo službu. Nebylo snadné se smířit se stále zřejmějším faktem, že se blíží čas, kdy jí již neuvidím.
Ale i v tomto čase jsem nebyl sám bez matčiny pomoci. V jednu březnovou noc se mi zdál zvláštní sen. Maminka seděla v raketě, která letěla stále rychleji, až překonala rychlost světla. V tom okamžiku překonala náš horizont poznání. V ten den maminka prodělala v nemocnici jistý chirurgický zákrok. Krátce poté prošla významnou spirituální zkušeností, duchovním zážitkem, který nazvala „rychlokursem filozofie“, něčím co lidskými slovy nelze plně popsat. Vnitřním zrakem spatřila světlo a spolu s ním jí do mysli začal proudit nezastavitelný tok myšlenek, které jí z různých stran ozřejmovaly různé problémy a otázky, které si my lidé na světě klademe.
Jedním z témat byl lidský strach. Jak člověka paralyzuje a jak strašlivě ničí naše životy a existence. V našich posledních setkáních mi maminka stále připomínala, že mé existenční obavy z budoucnosti jsou zbytečné, že vše, co se v životě děje je moudře zařízeno a vždy po celý zbytek života o mně bude náležitě postaráno.
Hovořila i o stavu naší planety. Zemi v její vizi prostupuje umírající hydra, symbolická postava z řecké mytologie. Části jejího těla přitom strašlivě zapáchají a šíří se po Zemi. Naše planeta musí projít očistou, „myčkou“, aby se očistila a mohl přijít nový zlatý věk.
Poslední týdny života maminka prožila v hospicu. Tělo již nesloužilo, ale její mysl takřka až do konce jejich dní byla naprosto bystrá a čistá. Troufl bych si říci, že inteligence a zejména životní moudrost oproti minulosti u ní ještě v čase její nemoci vzrostla. Sociální pracovnice hospicu, která má v popisu práce přípravu pacientů na smrt o ní řekla, že za celou svou kariéru nepotkala nikoho, kdo by byl tak smířen se svojí smrtí.
O jejím odchodu jsem se dozvěděl na procházce ve chvíli, kdy po mnoha dnech příšerného počasí se roztrhaly mraky, a vysvitlo Slunce. Zprávu jsem přijal s klidem a dokonce úlevou. Byl jsem rád, že její fyzické trápení končí. Vím, že nyní je již v dobrých rukou a cítím, že je tu stále s námi a dále pomáhá, ač svým fyzickým zrakem jí již spatřit nemohu. Těším se přitom na chvíli, kdy se naplní i můj čas a s maminkou se v duchovním světě opět setkám.
