Příběh doučovatele

Na počátku všeho je příběh. Ten, který bych vám chtěl vyprávět, začal se psát v prosinci předloňského roku.

Jako nezaměstnaný jsem při návštěvách ÚP dostával výpis volných pracovních míst. Vedle nabídky především dělnických profesí, mně zaujala práce „Doučovatele“. Jako člověku, který v minulosti několik let pracoval ve školství a má tak k dětem blízký vztah, mně nabídka zaujala. Měla však háček. Nemít zázemí vlastní rodiny a úspory, nemohla mně uživit. A tak jsem se po racionální úvaze rozhodl zvolit některou z nabídek průmyslových firem nabízející výrazně lepší finanční příjem.

Jako vícekrát v minulosti však mé rozhodování ovlivnila intuice. Když jsem si v mysli představil svou budoucnost v průmyslové sféře, přepadly mne pocity deprese a tíže. Naopak představa práce doučovatele byla spojena s pocity zvláštní lehkosti. V rozporu s rozumovou analýzou jsem cítil, že všechny mé obavy z toho, že nebudu mít dost peněz, že jsem jen lenoch vyhýbající se zodpovědnosti, mi přišly jako liché. Tyto myšlenky umocnil i jeden noční sen. Pracoval jsem v něm s dětmi a přitom jsem vnímal, že mám v sobě něco, jisté znalosti či zkušenost, kterou bych jím mohl nabídnout. Byl to tak naplňující pocit, že jsem se vznesl do výše a jako pták letěl nad nádhernou krajinou.

Intuitivní sen nakonec rozhodl. Od ledna loňského roku začal pracovat pro Charitu jako doučovatel dětí ze sociálně slabých, převážně romských rodin. První mi byl přidělen romský chlapec navštěvující pátý ročník ZŠ. Byl výjimečný tím, že sám o doučování požádal. Jeho známky ve škole byly sice slabé, ale byl to jinak kluk velmi milý, bystrý a vnímavý. Doučování s ním mně bavilo, zdálo se, že má hluboký smysl, ale jak už to tak v životě bývá, nic není jednoduché a za každým světlem je stín. Jeho docházka na doučování se stala nepravidelnou a po jednom z doučování se mi stalo, že jsem byl ochuzen i o některé mé učební pomůcky. Po čase se ukázalo, že jsem nebyl jediný. Když hochovi bylo oznámeno, že díky porušení pravidel jeho doučování končí, tak plakal. Mohl bych říci, že to byl jen sprostý zloděj zneužívající dobrodiní Charity, ale uvědomil jsem si, že to tak jednoduché není. Sám vyrůstal v kulturně zanedbaném prostředí s jedenácti staršími sourozenci, z nichž někteří se v místní komunitě těšili pověsti kapesních zlodějů.

Přišly další děti. Postupně jsem doučoval prváka, sedmáky, deváťáky převážně matematiku a přírodní vědy. Prožíval přitom chvíle příjemné, když jsem viděl výsledek a posun, i chvíle kdy se zdálo, že hodina doučování neměla až takový smysl. S každou další hodinou práce doučovatele mé zkušenosti s dětmi rostly, zvýšilo se o něco i mé sebevědomí a já v sobě začal nacházet dost odvahy k tomu, abych se po letech opět vrátil do školství. Prošel jsem několika konkurzy a nakonec i díky praxi doučovatele jsem byl v létě přijat jako pedagog na jednu SŠ v okolí.

Nyní doučuji pro Charitu již jen jednou týdně šestnáctiletého romského chlapce, jménem Marian, který začal chodit do střední školy. Na rozdíl od prvního hocha, žije ve slušné a spořádané rodině. Oba rodiče pracují. Matka Mariana ač má jen ZŠ, pracuje u korejské firmy, a jak jsem byl několikrát svědkem, tak po telefonu mluví plynule korejsky. Já osobně bych se jen tak naučit korejsky nedokázal. Návštěva této rodiny dnes je pro mě nejen prací, ale také příjemnou návštěvou přátel.

O činnosti Charity, práce se sociálně slabými či romskými lidmi panují ve společnosti různé názory. Pro některé lidi, argumentující odlišnou mentalitou a vysokou mírou zločinnosti této komunity, je tato činnost zbytečná.

Na druhé straně jsou zde skupiny naivních lidí, někdy označování jako „sluníčkáři“, kteří řadu negativních jevů spojených s těmito komunitami přehlížejí a dokonce své oponenty nespravedlivě označují za xenofoby a rasisty.

Můj názor je někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Myslím si, že ve společnosti by mělo platit pravidlo: „Silnější pomáhají slabším, úspěšnější méně úspěšným“. Víc než v materiální oblasti má tato práce smysl ve vzdělání a výchově mladé generace. Zdaleka tady nejde jen o to, aby dotyční dosahovali lepších výsledků ve škole, ale aby jím byly ukázány jiné životní perspektivy a možnosti, kterým se jím v kulturně slabém rodinném zázemí nedostává.

Proto spatřuji hluboký smysl práce „Doučovatele“. Aby měla smysl, musí však být tato služba vázaná na jistou míru zodpovědnosti toho, komu je poskytována. Jinak i ona jako každá pomoc, které si poskytovaný neváží, může přinést více škody než užitku.