Pro materialistu představuje hmota jedinou objektivní realitu světa. Vše ostatní jako svět myšlenek, představ, fantazií či samotný pojem vědomí je jen jejím produktem. Přes zdání vědeckosti je tato materialistická představa světa pouhou vírou, která se neopírá o žádné důkazy a fakta. Vírou, se kterou lze pomocí řady argumentů docela úspěšně polemizovat.
Historie pohledu na hmotu
Starověcí filozofové chápali hmotu, jako substanci složenou ze čtyř živlů: země, vody, vzduchu a ohně. V moderní vědě se tyto živly staly předobrazem čtyř skupenství hmoty: pevné, kapalné, plynné a plazmy.
Řecký filozof Demokritos poprvé v historii použil slova atom (atomos=nedělitelný) pro nejmenší částici hmoty. Představa atomů byla vzkříšena na počátku 19.stol. chemiky a fyziky. S pokrokem experimentální vědy se zjistilo, že atomy nejsou nejmenší částečky hmoty, ale mají svou vlastní vnitřní strukturu složenou z dalších menších částic. Celé 20.stol. bylo ve znamení jejich objevování, studia a třídění. A tak dnes hovoříme o elektronech, pozitronech, mionech, neutrinech, protonech a neutronech, kvarcích atd. Věda tedy objevila, že hmota má částicovou strukturu.
V roce 1905 Albert Einstein publikoval Speciální teorii relativity. Její součástí byl i slavný vzorec E=mc2, který vyjadřoval vztah mezi hmotou a energii. Einstein pochopil, že podstatou hmoty je energie.
V prvních desetiletích 20.stol. vzniká kvantová teorie. Zjišťuje, že nejen světlo, ale i každou hmotnou částici lze popsat jako vlnu. Koncem 20.stol. vzniká teorie strun. Částice je vnímána, jako vibrující struna. To vše je jen krůček k pochopení toho, že podstatou hmoty je vibrace. Vibrace, která se při pohybu šíří, jako vlna.
Cesta do nitra hmoty
Představme si v mysli následující experiment. Sestrojíme speciální dopravní prostředek, který se bude stále zmenšovat až pronikne do nitra hmoty a bude zkoumat její vnitřní strukturu. Výzkumník si třeba zvolí za cíl prozkoumat strukturu obyčejného kamene. První co si uvědomí při pohledu na zvětšující se kámen bude detail jeho povrchu, který bude hodně podobný povrchu obřího asteroidu. Zdánlivě rovný povrch se změní na členitý reliéf plný „strmých svahů a proláklin“. Postupně, jak výzkumník bude vnímat stále větší a větší detaily povrchu si všimne, že původně zdánlivě hustá hmota kamene je stále řidší a řidší. Nakonec spatří jednotlivé atomy kamene jako svítící body. Uvědomí si, že svět ve kterém se ocitl je vlastně stejný, ve kterém by se ocitl pilot kosmické lodi, který by se vydal do mezihvězdného prostoru. Vybere si jeden atom a letí jej prozkoumat. Spatří obdobu naší sluneční soustavy. Spatří jádro atomu (Slunce ) a kolem něj ve velké vzdálenosti obíhající nepatné elektrony ( planety ). Vybere si jednu z oběžnic-elektron, či samotné jádro atomu a opět pokračuje ve zmenšování. Opět si uvědomí, že i tyto zdánlivě husté částice hmoty jsou ničím jiným než jen nesmírně rozsáhlým prázdným prostorem.
Jaký výsledek by experimentátor dosáhl, kdyby podobným způsobem prozkoumal jakýkoliv jiný kousek hmoty ve vesmíru, jako je hmota bílého trpaslíka, neutronové hvězdy, či samotné superhusté černé díry. Domnívám se že tentýž. Nakonec by vždy objevil, že podstatou každé na první pohled jakkoliv superhusté hmoty je v podstatě nekonečný prázdný prostor.
Co je to realita?
Nedávno se mi zdál v noci živý sen plný obrazových, sluchových a dalších vjemů. V rámci něho jsem neměl žádných pochyb, že to co prožívám je skutečnou realitu života. Po chvíli jsem se z tohoto snu probudil. Měl jsem pocit, že to co bylo před tím byl jen sen a nyní je už to ta skutečná realita světa. O to víc jsem byl překvapen, když jsem se záhy ještě jednou probudil do světa, ve kterém píši tyto řádky.
Můžu po předchozích zkušenostech říci, že tento svět je už definitivně tou pravou realitou? Že někdy v budoucnu nepřijde nějaký další okamžik, kdy se opět probudím do nějaké další reality a tu současnou budu opět považovat za snovou? Já myslím, že to říci nemohu.
Již staří Indové nazývali svět ve kterém žijeme Májou=iluzí, klamem, snem. Hmotnou realitu chápali jako myšlenku, kterou vnímáme prostřednictvím naších smyslů jako realitu. Za skutečnou realitu považovali pouze to co je za tímto světem. Tedy onu nekonečnou prázdnotu, kterou nalezneme při cestě do nitra jakékoliv hmoty.
Tato prázdnota není nicotou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mystici všech kultur jí vnímají jako živou skutečnost. Je to naše nejvnitřnější Já, stav věčného a nekonečného Bytí které objevíme, když budeme pátrat po prazákladu naší bytosti. Jeho uvědomění je cílem každé hodnotné duchovní cesty. Je to stav při kterém pochopíme, že jakákoliv oddělenost mezi námi a okolím je pouhým klamem. Že vlastně není druhých, že vše včetně celého vesmíru je naši součástí. Že vše je jednota a my všichni jsme jedno, i když si to nyní díky nedokonalosti našeho vnímání ještě neuvědomujeme.
Pro materialistu je hmota realitou a Bůh iluzí. Je velkým paradoxem, že je to přesně naopak. Smyslová realita je iluzí a jedinou reálnou skutečností je to, co označily různé kultury slovem Bůh, Absolutno či Podstata. Ještě v nedávné minulosti tento názor zastávali pouze mystici. Díky poznatků moderní kvantové fyziky se stále více tomuto pohledu na svět otevírá i moderní věda.
