O občanské (ne)poslušnosti

K něčemu se vám přiznám. Včera jsem vědomě porušil vládní protiepidemické nařízení. Vydal jsem se s zaběžkovat do hor mimo katastr své obce.

Ze zpravodajství internetu jsem věděl, že to není bez rizika. Záběry tří policejních skútrů  bojujících proti šíření covidu brázděním jizerské běžkařské magistrály a kontrolou místních běžkařů budilo respekt, stejně jako avizo Policie, že o víkendu se zaměří hlavně na horské oblasti. Nicméně má touha se ještě letos se prohnat v čerstvě zasněženém terénu malebných hor byla větší, než strach z případného postihu.

A tak jsem ráno sbalil běžky a skrze katastr sousední obce se vydal pěšky do hor po cestičkách tak abych minimalizoval riziko, že potkám policejní hlídku. Vše proběhlo v klidu, jen chvíli jsem trochu znejistěl, když jsem uslyšel zvuk blížícího se skútru. Naštěstí pro mě se jednalo o vůz Horské služby. Zatímco centra Prahy a měst ve stejné době byla plná korzujících lidí, zde jsem nepotkal takřka ani živáčka, kochal jsem se výhledy a radoval se z pocitu klidu a svobody, který pobyt na horách přináší.

Při cestě do hor jsem přemýšlel o tématu občanské poslušnosti a neposlušnosti. Kdy je občanská neposlušnost oprávněná a kdy ne? Vše má dvě strany mince. Na jedné straně stabilita a funkčnost každé společnosti se odvíjí od respektu a dodržování pravidel lidmi. Na straně druhé ve společnosti, kde se začínají objevovat totalitní tendence, může vést striktní dodržování i těch nesmyslných opatření lidmi k pokušení státní moci dále pokračovat v politice omezování osobní svobody a práv občanů i v dobách, kdy vnější riziko nehrozí.  

Když pozoruji okolní dění nejen v naší zemi, nemohu si nevšimnout, že covidová epidemie se stává záminkou k zavádění nejrůznějších moresů typických pro totalitní země. Šíří se cenzura pod záminkou boje proti dezinformacím i v zemích které ještě nedávno byly považovány za vzory demokracie a svobody slova, omezují se další svobody lidí, začíná se praktikovat politika diskriminace celých skupin obyvatelstva.

Je paradoxem, že zatím nejdál v diskriminaci části obyvatel jde vláda země, která má s různými projevy diskriminace četné historické zkušenosti. Tedy Izrael. To co ještě nedávno bylo vnímáno jako naprostá samozřejmost, jako je právo cestovat, navštěvovat různé kulturní či sportovní akce, bazény či saunu se stává privilegiem jen pro ty, kteří si jsou ochotni do sebe píchnout vakcínu s nevyzkoušenými dlouhodobými účinky na organismus. O diskriminaci neočkovaných na trhu práce ani nemluvě.

Zdaleka ne vše opravňuje k občanské neposlušnosti. Myslím si však, že případy jako diskriminace neočkovaných, či omezení návštěv hor, kde pobyt je velmi prospěšný pro lidské zdraví a posilování imunity, opravňuje k projevům vhodných forem občanské neposlušnosti.

Ta však, aby měla smysl, nesmí být spojena s projevy slovní či neverbální agrese a jakékoliv nenávisti. I když vláda vydává řadu nesmyslných opatření je pod obrovskými tlaky, kdy vše co udělá, bude části společnosti a mediální sféry vnímáno jako špatné rozhodnutí.

Má úvaha se pomalu blíží ke svému konci. Jistě v řadě z vás zbudí nesouhlas. To je přirozené. Bylo by jen velmi dobré, aby naše diskuze byly kultivované bez zbytečného osočování a osobních urážek. Přát Babišovi za zavádění restrikcí pobyt v pekle je stejným zlem, jako přát Václavu Klausovi těžký průběh covidu za nenošení roušky na veřejnosti.

Existují stoupenci tvrdých opatření a pak ti kteří by šli spíše volnější, dejme tomu švédskou cestou. Patřím spíše mezi druhou skupinu lidí. Jistě se mohu mýlit, ale nemyslím si, že by nutně vedla  k horšímu průběhu epidemie. Míra restrikcí je jen jedním z faktorů ovlivňujících šíření virů. O mnoha jiných dosud ani nevíme. To jasně ukazují zdravotnické statistiky. V Lukašenkově Bělorusku, kde žádné proticovidové restrikce nebyly zavedeny a protivládních demonstrací se ještě nedávno účastnili statisíce lidí, by mělo být zemí, kde na covid umírají lidé hromadně na ulicích. A přesto nemocnost a úmrtnost na covid je v Bělorusku daleko menší než u nás. O afrických státech ani nemluvě.