O největších pokladech země české

Slovo poklad vyvolává v lidech různé myšlenkové asociace. Někdo si představí hromady zlata, jiný nerostné bohatství a občas se objeví i někdo, kdo za slovem spatří i nemateriální duchovní hodnoty.

Čechy až na slušné zásoby uhlí nepatří mezi země bohaté na nerostné suroviny. Nemáme zde moře, ani vysoké hory.  A přesto naše země ležící v srdci Evropy, je již po staletí magnetem, který přitahuje lidi nejrůznějších zájmů a profesí, aniž mnohdy tuší proč.

Ty největší poklady naší země totiž nejsou zjevně viditelné, ale jsou povahy duchovní. Jen málokterý národ se může pyšnit tak širokou škálou významných osobností, jakými byli svatý Václav, svatá Anežka, Karel IV, Jan Hus, Jan Amos Komenský, Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Čapek, Jan Palach a mnozí další.

Já osobně k těmto osobnostem řadím ještě dva muže, narozené v uplynulém století. Tím prvním je Josef Zezulka (1912-1992). Prostě žijící člověk, kterému se dostalo v životě dvou velkých darů. Prvním z nich byl dar ducha, díky kterému vypracoval životní filozofii Bytí, která dává odpovědi na všechny základní filozofické otázky, které si lidé od pradávna kladou.  Druhým je dar léčení, díky kterému mohl za svůj život velmi účinně pomoci mnoha nemocným lidem a založit i obor léčby bioenergií: biotroniku.  

Tím druhým mužem, kterého bych chtěl nyní zmínit je Zezulkův žák a jím pověřený pokračovatel Tomáš Pfeiffer.  Jsem hrdý na to, že jako jeden z mnoha členů Duchovní univerzity Bytí, kterou založil v roce 1994, se mohu nazvat jeho žákem. Vyjma rodičů, nikdo mi v životě z nyní žijících lidí nedal tolik, jako právě on.

Jména obou nevzpomínám v tento čas náhodou. Stejně jako roky minulé, i letos jsem 30. března vyrazil autobusem z Frýdku-Místku nejdříve na Říp a pak do pražského Biotronického centra sociální pomoci, abych spolu se svými přáteli z celé ČR oslavil „Den otevřeného nebe“, který je dle filozofie Josefa Zezulky nejduchovnějším dnem v roce, a zároveň i dnem, kdy se na Zemi pravidelně jednou za 2000 let rodí přinašeči- bytosti vyšší než lidské, aby nám lidem pomohli v našem duchovním vývoji.

Den se vydařil. Od rána bylo po rozpuštění ranních mlh krásně slunečno a teplo. Na Řípu zazněl již tradiční projev Tomáše Pfeiffera. V Praze den pokračoval kulturním programem, v němž vystoupili přední umělci, jako je Panochovo kvarteto či tenorista Jan Vacík.

Když jsem se večer vracel autobusem domů, rekapituloval jsem v duchu uplynulý rok.  Považuji za přirozenější vítat příchod nového roku na počátku jara, než 1. ledna uprostřed zimy. Bylo toho mnoho, co mi v uplynulém roce udělalo velkou radost.  Panu Pfeifferovi se dostalo významného mezinárodnímu uznání. Zúčastnil se různých setkání s význačnými vědci, politiky, i diplomaty na půdě evropského parlamentu, britského parlamentu, či italského senátu. Psal o něm zahraniční tisk a rozhovor s ním odvysílala i indická televize TV24News.

Škoda jen, že podobného zájmu se jeho práci se stále nedostává v ČR. Stále tak platí ono biblické přísloví „Doma není nikdo prorokem.“ Myslím si, že obor „Zezulkova biotronika“, který již v praxi mnohokrát prokázal svou účinnost a úspěšnost by mohl být významným přínosem v oblasti zdraví, jak v léčbě, tak prevenci, včetně závažných onkologických onemocnění.