Livigno-turistika v italském Tibetu

Hory, zvláště ty vysoké jsou jedním z míst na povrchu Země, kde se člověk může odpoutat od každodenních problémů snadněji, než v ruchu měst. 

To je i jeden z důvodů proč mám vysoké hory rád. Letos jsem s jednou turisticky zaměřených cestovek zamířil do Livigna, kousku Alp nacházejícím se na pomezí Itálie a Švýcarska. Livigno je název údolí a zároveň města v nadmořské výšce přes 1800 m, které se na pár dní stalo i místem našeho ubytování a výchozím bodem pro túry.

První den

Cesta do Alp začala ve středu odpoledne 16.srpna. v Brně. A začala překvapením. Ač cestovka má centrum v Brně a zájezdu se zúčastnili lidé z různých koutů ČR, byla zde až překvapivá koncentrace lidí z okolí mého domova. Byl zde například učitel tělocviku ze základní školy ve Frýdlantě n.Ostr., který nedávno učil i mého synovce. 

Cesta do Alp trvala cca 14 hodin. Nejdříve jsme naložili turisty v Praze a pak přes Německo, Rakousko a Švýcarsko ráno dorazili do Itálie.

Druhý den

Ač nevyspaní a poněkud polámaní z autobusu, čekala nás první náročnější túra. Z autobusu jsme vystoupili u břehu jezera Lago di Livigno (1805m) a vydali se na pochod vzhůru.

Bylo nás 34 pěších turistů a tak se v první chvíli vytvořil dlouhý had, který se posléze rozdělil podle rychlosti a výkonnosti jednotlivých účastníku.

Cílem výstupu bylo sedlo kolem vrcholu Corno Cavalli 2992 m, který se měl obejít. Jeden ze dvou průvodců se však rozhodl zdolat vrchol se skupinou odvážlivců, ke kterým jsem se přiřadil i já. Nebylo jisté, zda se díky obtížně schůdnému terénu cíl podaří. Podařilo se. Sice s velkým vypětím, ale přeci se to podařilo i mně.

Pak již přišel dlouhý sestup až do údolí Livigna.

Poslední kilometry již byly městem a skončily v hotelu Teola, místa našeho ubytování.

Po odpoledním příchodu do hotelu přišla bouřka a déšť. Ten trval až do noci. Ten nás ale neznepokojoval, předpověď počasí byla dobrá. A taky že jo. Následující ráno sice byla ještě mlha, ale po jejím rozplynutí bylo po zbytek zájezdu jen hezky.

Třetí den

Po snídani v hotelu jsme nasedli do autobusu a zamířili do Švýcarska. Cílem výstupu se stala třitisícovka  Piz Languard (3262m), nejvyšší bod našeho putování. Ač můj spánek předchozí noc byl nic moc, cítil jsem se až překvapivě svěží a celá cesta se mi šla neuvěřitelně snadno.

Nezničil mně ani finální strmý výstup na vrchol, ze kterého byly krásné výhledy na okolní kopce a krajinu.

Při cestě zpět jsme narazili na kozorohy.

A někteří jsme se osvěžili i v horském jezeře pod vrcholem.

Túru jsme ukončili v obci Pontresina (1805m), ve které nás čekal autobus.

Čtvrtý den

Po dni kdy se mi šlo nesmírně lehce jsem očekával, že mně čekají již jen procházky. Z omylu mně vyvedlo již prvních několik kilometrů lehkého ale nekonečného stoupáním údolím La Vallacia. Na obloze ani mráček, vzduch se ani nehnul a sluníčko příšerně pražilo.

Později paradoxně přinesl úlevu až prudší výstup na horu Pizzo Filone (3133m), který byl ve finální části technicky nejobtížnější. V jistém okamžiku se narušila má duševní rovnováha při pohledu dolů ze strmých srázů a já doslova ztuhnul. Trvalo chvíli než jsem to rozdýchal a došel na vrchol.

Cesta dolů již byla klidná. Nechal jsem se vyfotit na sněhovém poli a pak pokračoval dál údolím až k našemu hotelu.

Následovala sprcha a pak tradiční pizza v místní pizérii, kde jsem chodíval na večeři.

Pátý den

Byl plánován již více méně jako den určený k relaxaci a odpočinku, kde já dorazil krátce po poledni. Prudké stoupání k vyhlídkovému vrcholu La Pare (2390m) za pálícího slunce mně vyvedlo z omylu. Výhledy z vrcholu byly opravdu nádherné.

Po krátkém odpočinku pokračovala cesta po hřebeni a nad původní program byla ukončena výstupem na vrchol s vysílačem o výšce 2780 m. Až od něj pokračovala cesta dolů do Livigna.

Relaxaci ve městě, respektive u břehu místní říčky jsem věnoval necelé dvě hodiny odpoledního času. V 18. hodin přišlo rozloučení s údolím a začal návrat do ČR.

Šestý den

Byl již den návratu do našich domovů. Domů jsem dorazil po poledni.