Dvě podoby strachu

Již odpradávna mocní tohoto světa pochopili, že nejlepší cestou jak ovládnout lid, je šíření strachu.

Strach je silná emoce, která má původ již v živočišné říši. Je zde podmínkou uchování života. Bez strachu by evoluční vývoj rozhodně nedospěl až k člověku. Na druhé straně pokud strach překročí určitou míru, stává se zpravidla u lidí velmi destruktivním a stává se mimo jiné i účinným nástrojem, jak z demokratické společnosti učinit společnost totalitní bez toho, že by musel být proveden státní převrat.

Žijeme v době covidové. Ne, nezpochybňuji závažnost choroby a tisíce obětí, které si vyžádala. Na straně druhé nemohu nevidět, jak celou dobu epidemie provází šíření strachu ze „strašlivého viru“ ze strany mocenských struktur a jimi řízených médií. V důsledku toho ještě více klesá imunita lidí podléhajících strachu, zvyšují se čísla těžkých průběhů nemoci a tím i konečné počty obětí, než by byly, kdybychom k  viru přistupovali s respektem, ale bez zbytečné hysterie.

Strach má mnoho podob. Ten nejběžnější je strach existenciální. Patří zde strach o život, o ztrátu domova či o ztrátu práce.

Existenciální strachy jsou dobře známy a způsoby jak je využít k nastolení totality rovněž. Já bych se spíše v tomto článku zamyslel nad dvěma zcela odlišnými podobami strachu aktuální i v současné době.  

Strach z ponížení ega

Ve starověku a středověku byly proti odpůrcům daných pořádků používány klasické násilné metody: věznění, mučení a popravy. Byly to jistě metody efektivní a pro většinu lidí odstrašující, ale měly jednu slabinu. Ten, kdo dokázal hrozbě odolat, šel na smrt s pocitem mučedníka. A skutečně velmi často se i mučedníkem pro významnou část lidu stal.

Moderní doba pokročila. Psychologie a lidský život nám názorně ukázala, jak zranitelná zvláště v dnešní době dokáží být lidská ega.  A tak zde máme nové metody jak nahnat lidem strach. Jsou  mírnější, o to však rafinovanější a účinnější. Daleko lepší než oponenta zlikvidovat, je jej zesměšnit. Ukázat jej prostému lidu jako hlupáka. Místo nebezpečného mučedníka je tu pak někdo, kdo začíná budit veřejný posměch a jen málokterý z lidí jej bere vážně.

Před časem jsem psal článek o rizicích a nebezpečích očkování středně a dlouhodobě neověřenou vakcínou. Pod článkem v diskuzi bylo několik příspěvků čtenářů, kteří prostě jen papouškovali to, jak se dnes k názorovým oponentům velmi často přistupuje ve veřejném prostoru.

"Máme demokracii a blogovat může kdejaký blábola. A to je dobře.

Šíření konspiračních a nesmyslných teorií mne u vás nepřekvapuje, není to u vás nic nového a nečekaného. To, co se snažíte podsouvat, bylo již mnohokrát fundovaně vyvráceno a popřeno… Baví vás šířit nesmysly? Ačkoliv já se domnívám, že jim hluboce věříte a zcela jste rezignoval na mozek."

Strach z těch co nemají strach

Je to zvláštní, ale i takový existuje strach. Postihuje různé skupiny lidí. Jsou to například přesvědčení materialisté, ve kterých zvláště spirituálně založení lidé vytváří pocity jakéhosi hlubokého vnitřního znejistění. Nebo lidi z mocenských struktur, kteří lidi beze strachu vnímají jako ohrožení svého výlučného postavení. 

Svým způsobem jsou tyto jejich obavy oprávněné. Jediný člověk, který odolá manipulaci a nesesype se před strachem, má větší sílu než tisícihlavý vrtkavý dav lidí, který se obrátí tu na jednu, tu na druhou stranu podle toho, kterým směrem zrovna vítr vane. Historie zná příklad prvních křesťanů. Ani mučení, ani masové popravy nedokázaly jejich víru zlomit. Když si naplno uvědomíte, že ve své podstatě nejste tělem ale nesmrtelným duchem a jste vnitřně opravdově přesvědčeni o své pravdě, není síla, která by vás dokázala zlomit. Co se nám všem ostatně tak hrozného může stát? Dříve či později všichni stejně zemřeme, tak nač se stále mučit strachem?

Pod jedním z minulých článků jeden z čtenářů komentoval postoj mladé ženy z Izraele, která v zemi kde se nenaočkovaní proti covidu těší velké diskriminaci, odmítla naočkovat. Uvádím jej zde proto, neboť krásně ilustruje tuto podobu strachu.

„Já se těchle lidí bojím a bojím se, že začínají mít silné slovo a táhnou náš svět od osvícenosti, vědy, demokracie do světa pověr, náboženského fanatismu, tmářství a vlády pevné ruky.“