Dějiny vztahu Číny a Západu

"Čeští oceláři zamířili do Bruselu demonstrovat proti tomu, aby levná čínská ocel zaplavila evropský trh a tak zničila české ocelářství."

Tato tisková zpráva minulých dní ukazuje, jak významnou roli hraje v současnosti nejlidnatější země světa Čína. O tom, že Čína je dnes klíčovým hráčem na poli ekonomiky a geopolitiky ví dnes snad každý. Málokdo, ale tuší, jak významný nepřímý dopad měla Čína na osud největšího impéria starověku: Římské říši.

Starověká Čína

Z poměrně malého území kolem Žluté řeky, kterému vládla od 17.století př.n.l.  první historicky doložená dynastie Šang se podařilo politicky sjednotit celou Čínu až dynastii Čchin v roce 221 př.n.l.

Za její nástupkyně dynastie Chan (206 př.n.l.-260 n.l.) se Čína stala vedle Římské říše druhou světovou velmocí. Čínští císaři již ve starověku zavedli systém veřejné zprávy ve kterém hrál větší roli než urozený původ schopnosti dotyčného. Každý uchazeč o zaměstnání ve správě státu musel složit předepsanou státní zkoušku.

Kontakty se Západem a říši Římskou byly zprvu sporadické. Znemožňovaly je především velké vzdálenosti a Partská říše ležící na území Iránu, nepřátelská k Římu.

Situace se poněkud změnila za vlády římského císaře Augusta. Ten uzavřel s Parthy smlouvu, která obchod mezi Římem a Čínou usnadnila. To byl počátek proslulé Hedvábné stezky, která až do 16.století byla hlavní obchodní a diplomatickou spojnicí mezi Západem a Čínou.

Do Říma se začalo z Číny dovážet především hedvábí. Získalo takovou popularitu, že marnotratní Římané byli za něj ochotni utratit jakoukoliv cenu. Římané se zadlužovali, nebylo dost peněz na vojáky a obranu říše. Ekonomika a obranyschopnost Říma byla oslabena, obdobně jako je nyní oslabený západní svět žijící na dluh.

Byl tu však ještě jeden faktor, jak Čína nepřímo způsobila pád Říma. Čína měla problém s nájezdníky na severu, mimo jiné s Huny. Poté co postavila na svých hranicích Velkou čínskou zeď, vydali se Hunové na Západ. Byl to právě vpád Hunů do Evropy, který ve 4.stol. spustil období velkého stěhování národů, který vedl ke konečnému pádu starověkého Říma.

Středověká Čína

Zejména za vlády dynastie Tchang ( 618-907)  a Sung ( 960-1279) se Čína stala jednou z nejvyspělejších a nejtolerantnějších zemí světa. Ještě před Evropany Číňané používali kompas, knihtisk a střelný prach. Vedle stoupenců taoismu, konfuciánství a buddhismu žili v Číně v poměrném míru i židé, muslimové a nestoriánští křesťané.

Hedvábná stezku ovládli v průběhu 7.století arabští muslimové, kteří během svých výbojů narazili až na hranice Číny. Po rozpadu arabského chalifátu to byli Peršané, kteří střežili hlavní úsek cesty.

Hedvábná stezka končila v hlavním městě starověké a středověké Číny, městě Sian. Vedle konfuciánských, taoistických a buddhistických chrámů proslula i slavnou mešitou postavenou v čínském stylu.  

Éra Mongolů

Na počátku 13.století se na sever od Číny podařilo Čingischánovi sjednotit mongolské kmeny. Ihned poté zahájil dobyvačné tažení na východ, jih a západ. Vytvořil obří impérium, které zahrnovalo území Ruska, střední Asie, blízký a střední Východ a Čínu.

Mongolové však nebyli jen dobyvatelé. Přijali čínské zvyky a kulturu. Založili novou čínskou dynastii Juan, vládnoucí z Pekingu.

Na Západě se těšili velkým obavám. Během svého tažení kolem roku 1240 zpustošili Polsko, Moravu a Uhry. Byly však i obchodním partnerem Západu. Za vlády ruského novgorodského knížete Alexandra Něvského došlo k uzavření pragmatického partnerství mezi Ruskem a Mongoly proti mocenské a ideologické expanzi katolického Západu na Východ. Do jisté míry se jednalo o obdobu současného rusko-čínského partnerství proti Západu.

Do historie se především zapsal mongolský chán Kublaj, na jehož dvůr dorazil slavný italský cestovatel Marco Polo, který jako první Evropan podrobně vylíčil život v Číně, ve které prožil okolo 15 let svého života.

Dynastie Juan vládla v Číně až do roku 1386, kdy rolník  Ču Juan-čan založil novou, opět čínskou dynastii Ming.

Dynastie Ming ( 1386-1644)

Vláda dynastie Ming byla zprvu spojená s ekonomickou prosperitou a územní expanzi Číny. V 15.stol podnikli Číňané velkou námořní objevitelskou výpravu do vod Indického oceánu až k břehům Afriky.

Brzy se však  Čína začala uzavírat sama do sobe. Rozvíjelo se pouze zemědělství a obchod kvetl jen s oblastmi uznávajícími čínskou nadvládu. Plavby do zámořských území byly pro Číňany zakázány.

V 16. a 17.století připluli do Číny první Evropané po moři. Nejdříve Portugalci, Španělé a Nizozemci. Po nich také Britové a Francouzi. Až na Jezuity, kterým se podařilo i díky převzetí čínských zvyků proniknout mezi vysoké státní úředníky, však téměř žádného vlivu v tehdy v Číně ještě nedosáhli.

Dynastie Čching (1644-1912)

Poslední císařská dynastie Číny měla původ v severním Mandžusku. Po období stability a prosperity v 18.stol. začala díky rostoucímu přelidnění, zaostalému zemědělství, korupci a vojenským výdajům Čína zaostávat. Množily se přírodní katastrofy a s nimi i hladomor a nepokoje.

K tomu přispěl i tlak západních koloniálních mocností: Británie a Francie, které se snažili proniknout na čínský trh. To se jím zpočátku nedařilo. Číňané je považovali za barbary a nabízené obchodní smlouvy odmítali.

 Přesto se pomohlo Britům Čínu oslabit. Pomohlo k tomu opium, které již od 18.století proudilo nelegálně ve velkém do Číny z Indie. a vedla  Když se čínská vláda pokusila pašování drogy organizované čínskou mafií zastavit, vypukla v roce 1839 britsko-čínská válka, kterou Britové vyhráli. Získali tak výhodný přístup na čínský trh a také ostrov Hongkong, jako svou kolonii.

I v dalších desetiletích čelila Čína řadě nepokojům, agresivním křesťanským misionářům, či konfliktu s Japonskem o Koreu.

Nakonec v roce 1912 císařství v Číně definitivně padlo a byla vyhlášena republika.

Čína v letech 1912-1949

Revoluční euforie netrvala dlouho. Čína se rozpadla na několik oblastí spravovaných vojenskými diktátory.

Ve dvacátých letech 20.století se v Číně zformovaly dvě politické strany původně spřátelené se Sovětským svazem. V jejich čele stanuli dva vůdci. Mao Ce tung v čele komunistů. Čankajšek v čele nacionalistů. Ani jedna se stran neměla demokratický program. Oba vůdci byli krutí a v zájmu dosažení moci se ničeho neštítili.

Obě strany ve dvacátých letech 20.stol. se obě strany dočasně spojili v boji proti místním diktátorům. Když se podařilo zemi sjednotit, tak se Čankajšek pokusil komunisty zcela zlikvidovat. Uvádí se, že v centru tehdejší komunistické strany v Šanghaji bylo bez soudu popraveno okolo 5000 komunistů.

V roce 1931 však Japonci nejdříve okupovali severní Mandžusko a v roce 1937 napadli i zbytek Číny. Válka opět přinutila nacionalisty a komunisty ke spojenectví. I díky němu byli nakonec Japonci v roce 1945 poraženi.

Občanská válka vypukla však nanovo. Komunistům se nakonec zejména díky podpoře venkovského obyvatelstva podařilo nacionalisty porazit. Čankajšek byl nucen uprchnout na ostrov Tchajwan, kde vládl až do své smrti.

V roce 1949 byla vyhlášena Čínská lidová republika a komunisté se stali neomezenými vládci Číny.

Komunistická Čína

Komunisté v čele s Mao ce Tungem vytvořili v padesátých letech 20.stol z Číny jeden z  nejhrůznějších režimů světové historie.

Provázelo jej barbarské ničení tradiční kultury a náboženství. Hospodářské experimenty, které přinesly v letech 1958-1962 smrt až 30 miliónu Číňanů v důsledku hladomoru. Vládu teroru, kdy byli vražděni jakýkoliv skutečně či domněle podezřelí odpůrci režimu mezi studenty, inteligencí a samotnými komunisty.

Pro čínské komunisty se stal pravicovým i samotný Sovětský Svaz.  Dokonce mezi oběma státy došlo i k pohraničnímu vojenskému konfliktu, během kterého údajně v důsledku použití tajné sovětské zbraně zcela zmizla celá čínská vojenská jednotka.

Moderní Čína

Po smrti Maa v roce 1976 začala Čína postupně opouštět radikální kurs a začala řešit nahromaděné problémy. Politikou státní podpory pouze jednoho dítěte se Čína rozhodla čelit přelidnění země.

Postupně liberalizovala zemědělství a ekonomiku, ale bez zásadních politických reforem.

Ač u moci zůstali komunisté, ekonomicky se stala Čína postupně kapitalistickým státem.

Díky pracovitosti, skromnosti a disciplinovanosti Číňanů začala čínská ekonomika rychle růst. Díky podhodnocení čínské měny a v důsledku levné pracovní síly se staly čínské výrobky vysoce konkurenčním zbožím.

Čína tak začala pronikat i na evropské a americké trhy. Nyní ve velkém investuje také v Africe a je i největším zahraničním věřitelem USA.

Na závěr

Ve starých proroctvích se píše o tom, že na konci této epochy žlutá rasa ovládne svět. Současnost ukazuje, že to nemusí být jen vojenské tažení, které k tomu povede.

Čínská ekonomika je zkrátka tak silná, že si fakticky může dnes svět koupit. Jak se říká: kdo vládne penězům, vládne světu.

Přesto i toto bude pomíjivé. Vliv Číny založený na penězích je jen dočasný a brzy pomine, stejně jako pomine vliv a moc amerického dolaru.

Přesto duch Číny jistě bude žít dál. Bude to duch její již tisíce let trvající kultury, která právem patřila a patří k největším kulturám světovým.