Platón byl filozofem básníkem a mystikem. Jeho žák Aristoteles byl v mnohém jeho protipólem. I když ve svých spisech se nevyhýbal umění a teologii, spíše byl vědcem a chladným racionálním myslitelem.
Aristoteles se po Pythagorovi, Sokratovi a Platonovi stal čtvrtým a posledním velkým filozofem řecké klasiky. Filozofem, který svým pohledem na svět byl nejblíže současné technické, rozum preferující společnosti.
Život Aristotela
Aristoteles se narodil roku 384 př.n.l. na severu Řecka v provincii Makedonie. Jeho otec byl lékařem makedonského krále Filipa II, což významně ovlivnilo život i samotného Aristotela.
Mládí strávil v Athénách, kde nejdříve studoval a poté i vyučoval ve slavné Akademii.
Platóna si vážil, nakonec se však vydal vlastní cestou. Prohlásil:
„Platón je mi drahý, pravdě však musím dát přednost“
Aristotelovu myšlenkovému světu byl vzdálený Platonův svět idejí. Byl mu bližší materiální svět, který se stal dominantou jeho zájmu. Nebyl však naivním materialistou, jakými je řada dnešních vědců. S pomocí logického myšlení si uvědomil, že není možné vysvětlit dění v přírodě bez existence duše a spirituálního principu.
Po smrti Platóna odešel Aristoteles do Malé Asie a na ostrov Lesbos. Vrchol jeho profesní kariéry však nastal až na dvoře makedonského krále Filipa II, kde působil jako vychovatel jeho syna Alexandra. Sám Alexandr byl od dětství vášnivý peršanofob, a Aristotelés mu poskytl pro jeho osudovou misi také intelektuální ospravedlnění. Aristoteles věřil, že otroctví je přirozená věc, a že barbaři mají být od přírody otroky. Povzbuzoval proto Alexandra, aby se stal vůdcem Řeků a vládcem barbarů, a ty první, aby bral jako přátele, druhé jako zvířata.
Svou výchovnou misi ukončil Aristoteles ve chvíli, kdy mladý Alexandr po smrti svého otce usedl na makedonský trůn. Vrátil se do Athén a věnoval se vědě. Založil vlastní filozofickou školu-lyceum.
Roku 322 př.n.l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel.
Přírodověda
Aristoteles proslul především jako badatel, který systematicky shromáždil všechny dosavadní poznatky z nejrůznějších vědních oborů a doplnil je o poznatky své. Věnoval se astronomii, pozorování zvířat, geografii, historii a dokonce i psychologii.
V rámci svého bádání používal metod, které se staly základem i moderní vědecké práce. Ve svých uváděl také názory svých oponentů a s použitím věcných argumentů je vyvracel. Díky tomu z jeho knih lze vyčíst i názory a koncepce jiných řeckých filozofů, jejichž díla se nezachovala.
Mnohé Aristotelovy závěry můžeme považovat za pravdivé. Pochopil, že nic není stále, ale vše se vyvíjí. Vše co se ve vesmíru stane má svojí příčinu. Vše vzniká kombinací látky a formy, která dává všemu podobu a tvar. Jinými slovy příroda ve své rozmanitosti a dokonalosti vzniká působením spirituálního prvku na hmotu.
V mnohém se však Aristoteles mýlil. Stál na počátku geocentrické představy vesmíru, která umístila Zemi do středu vesmíru. Mylně se domníval, že živé organismy se rodí z neživé hmoty. Např. mouchy podle něho vznikají přímo ze špíny.
Aristoteles se zamýšlel nad rozdíly mezi živou a neživou přírodou. Ve spisu „O duši“ vyjádřil svůj názor o duši, jako síle která oživuje rostliny, zvířata a člověka. Mýlil se však, když schopnost myslet přiřknul jen lidem. Pozorování přírody nám může poskytnout mnoho důkazů, že i zvířata dokáží myslet.
Etika a politika
Základem Aristotelovy etiky je to, co by jsme mohli nazvat „zlatou střední cestou“. Tedy hledání rovnováhy mezi dvěma krajnostmi. To vyžaduje podle Aristotela inteligenci a zkušenost. Příkladem je odvaha, která se nachází mezi zbabělostí a bláznivým hazardem či štědrost, která je mezi lakotou a marnotratností.
Aristoteles je autorem známého výroku. „Člověk je tvor politický“. Stejně jako jeho učitel byl kritický k demokracii. Preferoval monarchii nebo aristokracii.
Aristoteles byl výrazně ovlivněn dobovým dostředivým lidským myšlením. Proto převzal názory tehdejší společnosti na cizince jako barbary, tak obhajoval existenci otroctví. Napsal: "... kdyby tkalcovský člunek sám tkal, ... nebyli by třeba otroci."
Logika a metafyzika
Aristoteles se stal zakladatelem logiky, jako vědního oboru. Logika se zabývá pravidly správného myšlení a stavby jazyka. Je základem matematiky a kritického myšlení. Aristoteles formuloval a objasnil několik základních pojmů, které používáme dodnes ať již v matematice, filozofii, přírodních, technických a společenských vědách. Jsou to pojmy: kategorie, soud, úsudek, důkaz a indukce.
Aristoteles propojil logiku s metafyzikou. Tedy vědou, která studuje to, co je skryto za tímto projeveným a smyslově vnímatelným světem. Pátral po příčinách různých jevů v přírodě jako je pád kamene, blesk na obloze či pohyb planet. Na základě prosté logiky si uvědomil si, že na počátku každého řetězu příčin a následků je jedna a táž příčina. Nazval jí prvním hybatelem, který je obdobou toho co označujeme slovem Bůh. Věčná a dokonalá čistá forma jsoucna=existence.
Aristotelovi dědici
Aristoteles se dočkal překladů do syrštiny, arabštiny a latiny. Jeho systematické dílo se stalo základem vzdělanosti středověku a bylo vyučováno na evropských univerzitách až do počátku novověku.
O Aristotela se opírala i středověká evropská scholastická filozofie. Připomeňme např. všestranného italského filozofa 13.století Tomáše Akvinského a jeho dílo Souhrn teologie. Vycházeje z Aristotelovy logiky dokazuje existenci Boha s použitím rozumu.
1)z pohybu (změny) lze usuzovat, že musí existovat prvotní impuls, 2)vše má svou příčinu, musí však existovat prvotní příčina,3) věci existují nebo neexistují; to, že existují, způsobuje nějaká nutnost, 4)skutečnost je rozdělena dle stupňů dokonalosti, musí však existovat nejvyšší stupeň dokonalosti, 5)v uspořádání věcí je smysl, stejně jako ve směřování věcí, musí však existovat něco, co dané věci řídí.
V dobách středověku byla Aristotelova autorita nezpochybnitelná. I proto takový odpor proti heliocentrickému modelu vesmíru. Až z rozvojem moderní vědy od 17.století byly postupně vyvráceny Aristotelovy mylné badatelské závěry. Aristotelova logika a principy vědecké práce se však používají až do současnosti.
Aristoteles patřil k největším myslitelům starověku. Rozvinul metody racionálního poznávání světa. Rozum a logiku však přecenil, stejně jako dnešní technická civilizace. Rozum pokud má být správně používán musí být v rovnováze s citem-intuicí. Jinak vede k přílišnému materialismu a z něho plynoucích výstřelkům zvlášť viditelných v naší západní civilizaci. Jako je neúcta k přírodě, pýcha západního člověka vnímající okolního svět jako svět zaostalých barbarů….
