Tentokrát vás Avokádův a Jackův deník zavede až na nekonečnou plochu Salaru de Uyuni, zjistíte, jak se zachraňuje karavan zapadlý až po podvozek v rozbředlé soli a dozvíte se něco málo o karnevalu probíhajícím ve městě.
22. ÚNORA 2017
Ráno si klasicky děláme snídani a balíme Amálku. Jako trošku neřešitelný problém s ukazuje to, kam si uprostřed ohromné bílé planiny odskočit na záchod. V desetchceme vjet na salar, aleněkolik posledních dní pršelo, takže okraj pláně je zaplavený a sůl je dost měkká. Kluci pěšky zkoumají, kudy jet a nakonec se rozhodnou jet vlevo vedle hlavního vjezdu, který je plný velkých děr. Přesně, jak to včera Dominika popsala.Následujeme teréňáky místních cestovních kanceláří a nakonec celkem bez problémů najíždíme na suchou sůl.
První zajímavostí je po deseti kilometrech, kdy po solné pláni dojedeme k hotelu postaveném ze soli. Vedle je solný pomník s nápisem "Dakar Bolivia." Všichni se zde fotí, takže my s Amálkou samozřejmě musíme taky. Zvláštní pocit stát na dokonalé bílé rovině. Do spousty vlajek zapichujeme i malou českou a pokračujeme dál na západ. Přejíždíme 70 kilometrů po bílé ploše a cítíme se spíše jako na lodi než v autě.V dáli jsou vidět ostrovy, které se zrcadlí o hladinu salaru. Popojedeme pár set metrů stranou od turistů. Na čisté bílé pláni vyrobíme pár legračních fotek a jedno závodní aviácké video.
Uprostřed salaru přijíždíme k malému ostrůvku Incahuasí. Tedy mě už připadá, že Amálka spíše pluje po moři a právě přistáváme. Na ostrově stojí restaurace se záchody a na vrcholu je vyhlídka. Pro turisty je tu upravený okružní chodník, který vede přes hezké, i když malé jeskyně a všude rostou ohromné kaktusy, mezi kterými pobíhají desítky turistů, kteří přijíždějí s cestovními agenturami v terénních autech.
Na stolcích u parkoviště si vaříme oběd a kecáme s čumily, kteří se zajímají o Amálku. Náhodou potkáváme i Kurta, který se nás hned ptá, zda známe Dominiku. Jede na motorce kolem světa a už se s ní potkal v Kyrgyzstánu, Indonésii a nyní v Bolívii. Dominika nám o něm včera vyprávěla, takže hned víme o koho jde.
Na večer přeplujeme na 40 km vzdálený Pescado Island (rybí ostrov),kde nikdo není a zde definitivně pro dnešek zakotvíme10 metrů od břehu. Dál si netroufáme, jelikož přechod mezi solí a pevninou je dost měkký a mohli bychom zapadnout.
Ostrov je ještě o dost vyšší než ostrov uprostřed salaru. Skvělé je také to, že jsme tu úplně sami. S Vojtou a Františkem vyrážíme na průzkum. V nedaleké jeskyni objevujeme skrytou knížku a následně šplháme na nejvyšší vrcholek ostrovek. Připadám si trošku jako Robinson Crusoe. Po cestě obdivujeme desetimetrové obří kaktusy. Na vrcholku jsme akorát na západ slunce a pohled na žlutý kotouč zapadající nad nekonečnou bílou plání je fakt neskutečný. Část salaru je navíc zatopena, takže se v ní zrcadlí okolní hory.
Cestou dolu sbíráme dřevo z mrtvých kaktusů. Když za tmy přicházíme k Amálce, Honza už má rozdělaný oheň, který za pomoci doneseného dříví udržujeme až do půlnoci. Konečně také dopíjíme Jacka Danielse od mých narozenin, jelikož všichni už jsou docela slušně aklimatizovaní.
23. ÚNORA 2017
Ráno se budím ve stanu postaveném na břehu ostrova kousek od Amálky. Dopoledne se pohybujeme kolem Amálky, která na břehu ostrova vypadá jako uvízlý koráb. Vojta s Frantou běhají po ostrově a sbírají minerály.Říkám si, že Amálka je těžká dost, tak na co takový balast? Lucka dokonce po Honzovi loudí kámen pro panenku Marii. To už mi hlava vůbec nebere. My ostatní si dáváme relax a trošku plánujeme naše další putování. Naštěstí sem z vedlejšího ostrova dosáhne mobilní signál, takže můžeme využívat internetu.
Po poledni (a po šutrobraní) jedeme severním směrem k vulkánu Tunupa tyčícímu se nad salarem. Zítra bychom si rádi vylezli na tuto více než pět a půl kilometrovou sopku. Po několika kilometrech přijíždíme k části salaru, která je zatopená pěti centimetry vody. Honza musí trošku zpomalit, ale pokračujeme dál. Zastavujeme na focení. Amálka se ve vodní hladině úžasně odráží.
Po dvou hodinách jízdy přijíždíme k výjezdu u vesnice Tahua. Na okraji salaru sůl přechází v bahno a je proto nutné vyjíždět po dlouhém tvrdém mole vedoucím z pevniny na tvrdou sůl. Naštěstí výjezd je bez problémů. Ve vesnici zastavujeme a návsi, doplňujeme vodu z veřejného kohoutku a něco málo nakupujeme v místním obchůdku, který je hodně špatně vybavený. Poté přejíždíme do vedlejší vesnice přímo pod vulkánem. V turistickém centru si za 30 bolivianů kupujeme lístek na sopku, který zahrnuje i návštěvu muzea, návštěvu nedaleké hrobky s mumiemi a záchody. Na návsi u turistického centra si při zapadajícím slunci vaříme skvělou večeři. Všude kolem pobíhají lamy. Kromě těch ale vesnička působí prakticky opuštěně. Také ze střechy Amálky sledujeme karavan zapadlý na okraji salaru. Zřejmě měl méně štěstí než my a netrefil správný výjezd. Už ho vytahují dva místní traktory, takže naše pomoc snad není třeba.
Cesta vede z vesnice strmě vzhůru. Zastaví nás stádo lam, které místní honáci ženou do vesnice. Navíc si někdo všimne, že jsme vzadu nechali otevřený kufr. Jdeme zpátky sbírat věci a Honza opatrně couvá dolů, protože se tady nemá šanci rozjet. Na druhý pokus dojedeme na parkoviště, odkud vede stezka na sopku. Poblíž je muzeum s mumiemi,které je ale na noc samozřejmě zavřené. Stavět stan se dneska nikomu nechce, takže se po dlouhé době mačkáme všichni v Amálce.
Já spím s Vojtou, Frantou a Klárou na gauči, ale vůbec se nemůžeme vejít. Spaní ve čtyřech na spodním gauči je fakt největší peklo. O půlnoci jdu ven postavit stan. To se ale na tvrdé zemi nedaří, takže se vracím do Amálky a lehám si všem napříč přes nohy, takzvané „traverso“.
24. ÚNORA 2017
Budíky máme na sedmou, abychom mohli zahájit výstup.Sopku halí mraky a neustáleleje, takže spíme dál. V devět je pořád zataženo. Přijíždí pan správce, který nám otevírá hrobku s mumiemi. Po exkurzi hrajeme do jedenácti Bang! a čekáme na lepší počasí. To bohužel nepřichází, takže se vydáváme zpět z kopce na salar.
Na okraji salaru stále stojí zapadlý karavan i s oběma traktory. Oproti včerejšku je zahrabaný ještě hlouběji do mokré soli smíšené s bahnem. Karavan prakticky sedí na břiše. Jdeme s Františkem obhlédnout situaci. Brodíme se ke karavanu do půli lýtek v bahně. Kolem pobíhá úplně zoufalý Francouz a pět bezradných Bolivijců. V karavanu je navíc paní a tři malé děti. Už dva dny se snaží za pomoci traktorů karavan vytáhnout, ale vždy přetrhnou lano.
Pouštíme se do vyprošťování. Holky odnášejí na zádech děti z karavanu a odchází i francouzova manželka, aby se auto co nejvíce odlehčilo. Ve smradlavém bahně vykopáváme kola a snažíme se za pomoci dlouhé tyče karavan vyheverovat. Pod jedním z kol je nacpaný ohromný balvan, který auto blokuje. Nevím, jestli to tam Bolivijci nacpali v dobré víře jako podložení pod kolo, nebo jestli schválně kolo zablokovali, aby vyprošťování trvalo co nejdéle a následně mohli Francouze co nejvíce zkásnout. Každopádně po odstranění kamenu se konečně daří karavan společnými silami vytlačit na pevnou část salaru. Francouz nás všechny nadšeně obíhá a moc nám děkuje. Ještě pomáháme nastartovat vyšťavenou baterku a poté už celá rodina odjíždí do vesnice vyjednávat s místními o ceně za pomoc. Tuhle část vyprošťování mu vážně nezávidíme.
My se vracíme do Amálky a opatrně po mole najíždíme na salar. Čeká nás 120 kilometrů jihovýchodním směrem po bílém nekonečnu. Salar je zatopený, takže můžeme jet jen 30 kilometrů v hodině. Po padesáti kilometrech se Amálce rozsvěcuje kontrolka mazání. To je dost průšvih. Okamžitě zastavujeme a František jde kontrolovat co se stalo. Po hodině práce docházíme k závěru, že motor maže v pořádku a je tedy rozbité čidlo oleje. Snad je tento závěr správný. V opačném případě totiž během dalších několika kilometrů zadřeme motor a můžeme všichni letět domů.
Na výjezd ze salaru přijíždíme skoro za tmy. Pokračujeme po rozbité cestě směrem na Uyuni. Zde parkujeme za benzínkou a vaříme rychlou večeři.
25. ÚNORA 2017
Ráno si vezmu roli toaletního papíru, peníze a v dobré víře si jdu odskočit na záchod u pumpy. Pumpařka je ale hbitější a záchod přede mnou zamkne. Marně mávám peněženkou, abych ji přesvědčil, že jako platící člověk, který si jde odskočit, jsem také zákazníkem pumpy. Sice mám sto chutí si před zamčenými dveřmi stáhnout kalhoty a dřepnout, ale potřeba není tak akutní. Dojdu si tedy vedle do ohrady a začínám chápat ten zápach všude kolem.
Kluci nejprve nakupuji a montují nové čidlo oleje do motoru. Kontrolka zhasíná, takže náš závěr byl správný. Poté jedeme do myčky, kde dostává Amálka důkladné odsolení tlakovou hadicí. Při čekání na umytí auta na Ivču skáče na ulici velký pes. Naštěstí není pokousaná ani poškrábaná, ale i tak má z incidentu dost velký šok.
Po poledni přeparkováváme k místním lázním, kde si také dopřáváme pořádné odsolení. Hlavně po včerejším vytlačování francouzského karavanu mám sůl úplně všude. Po očistě si dáváme rozchod na oběd. Já vyrážím s Vojtou, Honzou, Vendy a Frantou do dobré turistické restaurace na pořádnou žranici. Je tu docela narváno a obsluhuje jen jedna servírka, takže na jídlo čekáme docela dobu. Lamí steak za to čekání ale stojí, je naprosto výborný.
K Amálce se vracíme po třetí, akorát když začíná festival. Všude je spousta lidí, ulicemi procházejí pestrobarevně oděné kapely a polovina obyvatel města už je zřejmě slušně opilá. Paní z obchůdku, u kterého jsme zaparkovali, nám radí, abychom raději odjeli, jelikož ve městě během festivalu nemusí být úplně bezpečno.
Odjíždíme směrem na Potosí. Cesta je opět naprosto úchvatná. Opakovaně stoupáme přes 4.000 m.n.m. a dvakrát musíme zastavovat a čekat na vychladnutí motoru. Za tmy kempujeme kousek před Potosí na odbočce z hlavní silnice. Jack staví venku stan a Vojta s Frantou se rozhodují spát pod širákem, takže v Amálce bude konečně jednou dost místa na spaní. Asi do jedné ještě hrajeme kanastu a poté jdeme spát.
ZapsaliJack a Kuba
