Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Aviou Amerikou 2017 - Machu Picchu

Dnes Vás Jack s Avokádem provedou po záhadami opředené a zřejmě nejslavnější incké památce - ruinách města Machu Picchu.

13. BŘEZNA 2017

Během zbytku noci sjedeme ze sedla dolů do údolí. Silnice se klikatí a bystřiny se projíždějí přes betonové brody. Po bouřce je tu občas naplavené bahno, ale není tu nic, co by se nedalo projet. Tak si tak s Amálkou hraju celý sjezd z kopce dolů a ve městečku Santa Maria už se rozednívá. Tady s Ivčou hledáme odbočku do Santa Theresy. Sice je dobře značená, ale nechám se ovládnout svými pochybnostmi. To vypadá jako vjezd někam na dvorek, co tam? Dle mapy to má být hlavní silnice. Po dalších metrech se přesvědčím, že jinudy cesta nevede. Je to správná odbočka a nezbývá, než se s Amálkou otočit a vrátit se na ni.

Podle mapy by to měla být hlavní silnice. Provoz tu skutečně houstne. Kamenitá cesta se zakusuje do strmého svahu nad řekou. Je plná výmolů, utržených krajnic a o křížky po těch, co jízdu touto cestou nepřežili, tu není nouze. Kdo má chuť si projet cestu smrti autem, ať klidně jede sem, o adrenalin tu není nouze.

 

Cesta končí v městečku Santa Theresa, které nás svým vzezřením mile překvapí, akteré je poslední civilizací před Machu Picchu a dají se zde koupit lístky na vlak. Jack s Luckou obíhají agentury a zjišťují, že vlak od hydroelektrárny, kde se chystáme kempovat, pod Machu Picchu stojí 30 dolarů za osobu jedním směrem. My si zatím dáváme snídani v předražené turistické restauraci přímo na hlavní ulici. Poté ještě děláme nákupy v jediném místním „supermarketu“, který je spíš krytým tržištěm se spoustou nahodile rozmístěných stánků.

Před polednem jedeme na nedaleké termály. Vstupné sice stojí nadprůměrných 10 solů, ale termály jsou vážně luxusní a zřejmě nově postavené, nebo alespoň velice dobře udržované. Až do odpoledne se opět válíme v horké vodě.

Následně se přesouváme k hydroelektrárně, kde je stánek s občerstvením, parkoviště se sociálním zařízením a hlavně je to poslední místo pod Machu Picchu, kam se dá dojet autem. Zastavujeme vedle ohromného terénního Mercedesu staršího rakouského páru.

S Luckou na nic nečekáme a jdeme si koupit jízdenky na vlak. Na výlet na Machu Picchu se můžeme sbalit potom. Ne, že by se nám na něj nechtělo jít pěšky, ale Lucku zlobí břicho a mě záda. U pokladny oba zaplatíme 31 amerických dolarů za osobu. Za 16 kilometrů jízdy po železnici! A pokladní nám vytiskne lístky na vlak, který odjíždí za pět minut. Tak to ne, my chceme odjet až za dvě hodiny a pokladní se nás na nic neptal. Jízdenky mu leží na stole a peníze si sebral. V tom se za námi objeví Ivča. Vysvětlíme jí problém a ona se chopí iniciativy a ochotně začíná problém s pokladním řešit. Pokladní krčí rameny, že už s tím nemůže nic udělat. Na kus papíru napíše jakousi e-mailovou adresu, kam se máme obrátit. "Dobře Ivčo, ať si tam laskavě dopíše ještě svoje jméno," mrknu na Ivču a ta to ve španělštině posílá dál pokladnímu. To prolomí ledy a pokladní volá svému nadřízenému. Po pětiminutovém hovoru jde všechno jak po másle. Milý pokladní si vezme jízdenky zpět, vytiskne nové na námi požadovaný čas a nechce za to nic, ani poplatek za stornování jízdenky.

Čas letí, s Luckou se narychlo sbalíme a upalujeme zpátky k vlaku. Na jízdence jsou uvedeny dva časy bez jakéhokoli komentáře nebo vysvětlení, půl hodiny od sebe. Raději se řídíme tím dřívějším, tučněji vytištěným. Co na tom, že tu půl hodiny kysneme, než do vlaku otevřou dveře a přistaví schůdky. Průvodčí nás ale vyhání od posledního vagonu do prvního. Luxus, po tomto jsme toužili. Klimatizovaný vagon s průhledy ve střeše a jako bonus malá sklenice s pitím. Co si turista po zaplacení 31 dolarů může přát víc? Á, máme tu luxusní záchod s plastovým sedátkem, kterých je v Peru kritický nedostatek.

Trať vede podél řeky proti jejímu proudu, tedy do kopce. Po pár stech metrech po vyjetí z nádraží vlak zastavuje u tenisového kurtu, dál koleje nevedou. Kudy dál? Vagon sebou škubne a couváme zpátky. Ne zpátky na nádraží, ale do odbočky, která se zakusuje do svahu za námi a pěkně strmě vzhůru. Ve vagonu skřípe a lokomotiva nás tlačí na plný výkon. Řeka tu tvoří kaskádu s převýšením pár desítek metrů. Tak už míjíme budku místního nádražáka - výhybkáře a zastavujeme. Vagon sebou zase škubne a jedeme už zase správným směrem - dopředu. Po kilometru už kopírujeme tok řeky Urubamba, podél které dojedeme do městečka Agua Caliente.

Tady vystoupíme z vlaku a jdeme se podívat po něčem k večeři. Volba padne na výbornou pizzu pečenou v peci na železném plátu. Po večeři, potmě a v dešti, sejdeme asi dvacet minut pěšky podél řeky do městského kempu. Cestou ještě potkáme Ivču, která přišla podél kolejí pěšky a šla nás hledat do města, protože nás v kempu nemohla najít. Noc strávíme ve třech ve stanu pro dva.

My zatím důkladně uklízíme Amálku. Vedle stojící Rakušáci jsou z našeho frenetického vyklepávání matrací a stříkání Predátorem trošku vyděšení. Opatrně se nás ptají, zda nemáme štěnice a i přes negativní odpověď raději zavírají všechna okna svého obytného paláce. Jdeme dost brzo spát, jelikož nás čeká brzké vstávání.

 

14. BŘEZNA 2017

Ivča vstává ještě za tmy. Chce se pěšky dostat na Machu Picchu mezi prvními hned po otevření mostu přes řeku. Nevadí jí, že lije jako z konve. S Luckou takticky vyčkáváme ve stanu, až déšť ustane a potom se vydáme na autobus, zpět do centra městečka. Na Machu Picchu dojedeme v asi nejpříznivějším čase, kdy přestane pršet úplně, mraky se začínají protrhávat a díky tomu se tu a tam objevují pohledy na celý areál. Je to úžasné místo plné tajemství, i když se místní průvodci tváří, že všechno vědí.

Opak je pravdou, písemné zmínky se nedochovaly žádné a zbytek informací jsou jen dohady a teorie v mnoha verzích, jak a proč mohlo to či ono být.

V Amálce máme budík na čtvrtou ráno. Před pátou vyrážíme na cestu po kolejích. Po dvou hodinách přicházíme k mostu přes řeku. Zde strážci poprvé kontrolují naše vytištěné lístky. Nahoru zbývá hodinové prudké stoupání. Je možné vzít autobus, ale ten stojí 12 dolarů a navíc bychom si nemohli pořádně vychutnat okolní výhledy. Já jsem nahoře po 40 minutách svižné chůze. Postupně všichni přicházejí, jen Klára nikde. Píše nám zprávu, že odpadla v půlce a výstup jí bude trvat. Další hodinu tak čekám na horní stanici autobusu.

 

V devět konečně přichází i Klára a můžeme jít dovnitř. Vítr zrovna rozhání mraky a nám se otevírá výhled na ruiny rozeseté po strmých svazích. Jako první si procházíme jednotlivé rozvaliny domů a chrámů. Musíme dokončit celé kolečko a vyjít ven, jelikož většina cest je jen jednosměrných. Naštěstí na jednu vstupenku se dá do komplexu vejít během dne několikrát.

Vracíme se hlavní branou a tentokrát jdeme na vyhlídku nad městem. Z té pokračujeme na Intipuku – sluneční bránu. Ta se nachází v sedle ležícím o 500 metrů výše. Po cestě potkáváme Vojtu a zbytek skupiny.

V poledne se počasí zase zhorší a začne silně pršet. Obědváme a pozorujeme, jak se dav turistů hrne k autobusům. Prodejna jízdenek nestíhá a fronta se protahuje až k první serpentině.Na konec se vydáváme ještě na incký most vytesaný ve skále nad kilometrovou propastí.  Čekám, že to bude vypadat podobně jako u nás na hradě. Když tu věc uvidím, oněmím úžasem. Není to most, který by se sklápěl, tedy v našem pojetí padal. Tohle je most, tedy lépe lávka, z které se padá. Podél kolmého skalního štítu je postavená asi třicet metrů vysoká kamenná hráz, která je v polovině délky přerušená a přemostěná třemi dlouhými dřevěnými trámy. Ochoz je široký tak, že pokud by se tu chtěli dva Inkové vyhnout, museli by se hodně družně objímat. A to celé je nad stovky metrů hlubokou propastí, bez zábradlí nebo jiné možnosti jištění. Samotný most je pro veřejnost uzavřený, protože si v minulosti vyžádal mnoho obětí.

Začíná zase docela vydatně pršet, takže se vracíme k hlavní bráně, kde už čekají František s Vojtou.

Kolem druhé zahajujeme po schodech sestup k železnici. Dole jsme během chvilky. Následuje už jen dvouhodinová procházka po kolejích. Občas musíme uskakovat před projíždějícími vlaky

Lucce je lépe a já už to také snáším jakžtakž dobře. V kempu sbalíme stan a Ivča s Vojtou nám pomůžou pobrat věci. Stezka vede opravdu těsně podél kolejí a místy se dá jít pouze po pražcích. Prší už jen drobně a v průběhu odpoledne ustává déšť úplně. Vlak tu zastavuje prakticky na každém rohu, pardon, v každém oblouku. Na každé zastávce tu je, když už nic jiného, tak aspoň posezení a malý krámek nebo občerstvení. Občerstvení San Miguel nás mile překvapí nejen příznivou cenou, ale i výbornou kuchyní. Pozdě odpoledne dojdeme k Amálce, kde už ostatní kromě Okouna čekají. Ten přijde později, před soumrakem.

Večeři si dáváme v nedalekém stánku a poté jdeme s Vojtou a Františkem k vlakovému nádraží. František totiž cestou z Machu Pichu potkal bandu cyklistů z Polska, kteří ho pozvali na pivo k nim do hostelu.

15. BŘEZNA 2017

Ráno se vydáváme zpět do vesnice Santa Teresa. Nakupujeme pár drobností a následně parkujeme u lázní, ve kterých jsme byli předevčírem. Naproti parkovišti si všímáme lanovky vedoucí přes rozbouřenou řeku.Je to vozík, který pojíždí na kladkách po ocelovém nosném laně. To vše je poháněno pouze ručním pohonem taháním za pomocné lano, které je pomocí železných kroužků navlečené na nosném laně.Místní se přes řeku takto přepravují s naprostou samozřejmostí. Zkoušíme si párkrát přejet na druhou stranu. Je to docela makačka.Radujeme se z atrakce jako malé děti. Kocháme se výhledem na rozbouřenou řeku hluboko pod námi. Honza stačí na druhém břehu očesat nějaké to ovoce. Potom se rozdělíme.

Vojta, Kuba, Okoun a Ivča jdou dále po proudu řeky na "Yellow River" farmu. Ostatní zalezeme do termálních lázní. O něco později, pro mě překvapivě, se objeví Honza s Vendy. Honza mi připomene, že bych si měl usušit stan, který je kompletně promočený z kempu pod Machu Picchu. Tím pro mě díky mojí skleróze koupel končí. Po koupeli se ještě stavíme na menší oběd v městečku  a poté pomalu spěcháme po naší "silnici smrti," abychom po cestě nabrali naše ostatní výletníky u "Yellow River" farmy. Honza si jízdu užívá a zřejmě kvůli tomu oželel pěší výlet kolem řeky.

Já s Františkem, Ivčou a Vojtou vyrážíme na jungle trek kolem řeky. Nejprve procházíme docela dlouhým tunelem vyraženým do skály. Na jeho konci jsou další lanovky. Ručkování na druhou stranu je zde ještě obtížnější než na té předchozí. Následně už pokračujeme po svých.

Na kopci potkáváme starého pána, který nám ukazuje cestu přes svou plantáž. Znovu překonáváme řeku, tentokrát už po mostě, a procházíme kolem rozbořených stavení. Všude rostou pomeranče a citróny, kterých si nabíráme plné batohy. Po dalších dvou kilometrech přicházíme do cíle na kávovou farmu Yellow River. Zde máme mít sraz s ostatními.

Vítá nás velice milá paní, která umí anglicky a dokonce i francouzsky. Zrovna vaří s přáteli večeři, prý se můžeme klidně přidat. Rádi si sedáme do pohodlných gaučů a čekáme, až bude jídlo hotové. Ke stolu zasedáme s celou rodinou a jídlo je naprosto fantastické. Dokonce dostáváme desert z domácích banánů a domácí čokolády. Akorát když dojídáme poslední sousto, přijíždí zbytek skupiny z lázní.

Pozdě odpoledne dojedeme nad farmu. Jsme asi dvě stě metrů nad ní. Po strmé cestě dojdeme pěšky dolů k řece. Cestou nám Honza naškube pár banánů na plantáži. Na farmu dorazíme právě ve chvíli, kdy naši výletníci dojedli oběd. Nevadí, pro nás se také uvaří, ale už z toho bude večeře. Po dobré večeři absolvujeme exkurzi po kávové a zároveň kakaové farmě. Roste jim tu i jiné ovoce, třeba papaya, maracuya, jackfruit a další. Kávu vyrábějí ručně. Vystačí si s ručním mlýnkem a rozpálenou pecí.

Poté nám samozřejmě připravuje domácí kávu, je výborná a kakaové boby ještě víc. Ostatní mě od nich musí odtrhnout, abych je nespořádal všechny.Celý večer je tak velice příjemný a ani konečný „účet“ ho nijak nekazí. Za špičkové jídlo a večerní program si paní účtuje 15 solů za osobu.Pro Lucku nám zabalí čokoládovou výslužku. Kvůli neustávajícím trávicím problémům zůstala raději v Amálce. To jí určitě přijde k chuti. 

 

Za tmy jdeme do kopce k Amálce. Kluci si všímají, že procházíme kolem banánových plantáží. Nenápadně vylézají na některé z palem a do Amálky přinášejí tři obrovské trsy zelených banánů,když to vidím, tak to odhaduji, že ty trsy mají dohromady přes metrák. Jeden menší trs putuje pod gauč a další dva na hajzlík. Myslím, že tímto máme zásobu minimálně na další dva týdny.

Než stačím za jízdy usnout, zastavujeme, protože motor přestane táhnout a zhasne. Okoun se ponoří do útrob Amálky, zjistí, že se porouchalo palivové čerpadlo a po třech hodinách měnění čerpadel se dopracuje k čerpadlu, které bylo vyřazeno v La Juntě kvůli stržené rukojeti na ruční pumpě. Po další hodině jízdy jsem fit a Honzu vystřídám.

 

16. BŘEZNA 2017

Přes noc jedeme prakticky nonstop.Výjezd na horské sedlo za svítání je nádherný. Samotné sedlo se topí v mlze.Nadmořská výška je opět přes 4.000 metrů.Zastavím tu na snídani  vmalinkatém krámku si kupujeme pití a sušenky. Vzadu u krbu paní chová skupinku morčat. Vypadají velice chutně, škoda, že ke snídani se pečínka moc nehodí.Slupkami od banánů nakrmíme místní domácí svině a poté sjíždíme do údolí za sedlem. Silnice se tu neskutečně klikatí a je to prostě nádhera. V údolí u řeky končí asfalt a změní se v štěrkopískovou úzkou cestu. Troubení protijedoucích místních mototříkolek ignoruji, protože jeho význam nechápu. Prostě jedu a jsem větší, poraďte si, jste místní! Jako by mi četli myšlenky a uhýbají do příkopu.

Vjedeme do města Ollantaytambo, kde je nejstarší incké opevnění. Uličky jsou tak akorát a nic většího než Amálka tudy nemá šanci projet. Po vykličkování spletí uliček se cesta mění zpět v moderní asfaltovou silnici.

Odtud už svižným tempem dorazíme zpět do města Urubamba. Je poledne, takže tu nakrmíme nejen sebe, ale i Amálku, která už na nás delší dobu mrká oranžovou kontrolkou.Restaurace vedle benzínky má dobré obědy za pět solů, takže si děláme větší pauzu. Naproti benzínce je i docela dobře vybavený supermarket a pekárna, kde děláme velké nákupy.

Po obědě se vydáme do Salineras, což jsou solné doly, kde je využíván solný pramen už od dob Inků. Potůček je rozváděn mnoha důmyslně postavenými kanálky z hlíny do mnoha nádržek, kde se nechává sůl srážet. Něco mi říká, že jsem tuhle věc viděl v nějakém časopise jako součást kvízu. Realita je mnohem působivější. Nádržky jsou uspořádány v kaskádách ve svahu a je jich tu opravdu hodně.

Další zastávkou jsou incké zahradyMoray.Jedná se o ohromné jámy s kaskádovitými terasami.Údajně sloužil Inkům jako laboratoř pro pěstování plodin. Od vrchní po spodní terasu by tu měl být stálý rozdíl teplot 15°C.  Podle knižního průvodce tu budou chtít v přepočtu 500 korun vstupného, ale máme štěstí. Je pět hodin odpoledne a na pokladně už nikdo není. Svrchu omrkneme terasovitý kráter v zemi. Je to sice zajímavé, ale to vstupné by za to asi nestálo.

Na parkovišti nad terasami potkáváme Čechy z Liberce,míří s obytným autem na Machu Picchu. Mají co dělat, když tam chtějí zítra ráno dorazit. Sice s Amálkou odjíždím dřív jak oni, ale nechám je předjet, přece jen spěchají víc.

Odtud zamíříme dál přes hory a doly k městu Nazca. Po přejetí asi třech horských hřbetů naše úsilí s Vojtou vzdáváme a raději jdeme všichni spát.

 

Zapsali Jack aAvokádo

Autor: Vojtěch Wertich | úterý 11.9.2018 14:00 | karma článku: 15,75 | přečteno: 360x
  • Další články autora

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Pohyblivé obrázky díl 2.

V roce 2017 jsme se vydali s partou 9 lidí obytnou Avií z roku 1974 na cestu po Jižní Americe. Po dvou letech máte možnost si s námi na tuto cestu zavzpomínat a podívat se do různých koutů Jižní Ameriky nejen z kabiny naší Amálky.

13.2.2019 v 21:35 | Karma: 8,54 | Přečteno: 314x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou - Seriál je na světě!

Už jsou to dva roky, co jsme se s Amálkou vydali po Jižní Americe. A konečně už se začínají rodit i vzpomínky v podobě pohyblivých obrázků.

7.2.2019 v 17:41 | Karma: 10,03 | Přečteno: 327x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Jackova skupina poznává Kolumbii II

Spolu s Jackem a jeho pětičlennou posádkou osobního vozu se podíváte po krásách Kolumbie. Tentokrát bohužel bez fotodokumentace, jen s barvitým líčením.

30.10.2018 v 10:00 | Karma: 12,56 | Přečteno: 247x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Avokádo poznává Kolumbii

Tentokrát se po krásách Kolumbie vydáte už jen se samotným Avokádem, který Vám ukáže krásu hlavního města Bogoty.

25.10.2018 v 10:00 | Karma: 11,84 | Přečteno: 236x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Jackova skupina poznává Kolumbii I

Spolu s Jackem a jeho pětičlennou posádkou osobního vozu se podíváte po krásách Kolumbie. Tentokrát bohužel bez fotodokumentace, jen s barvitým líčením.

23.10.2018 v 10:00 | Karma: 10,20 | Přečteno: 201x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Starostové nesouhlasí s plánem na další rušení pošt, testy chtějí překazit

14. června 2024

Premium Česká pošta začala na venkově testovat, nakolik zvládne klasické poštovní pobočky nahradit Mobilní...

Začíná nová éra válčení. Na Ukrajině proběhla první bitva robotů na světě

14. června 2024

Premium Historie si možná bude pamatovat, že jedna z prvních bitev mezi roboty se odehrála na Ukrajině...

Kazaň a Helena. Ruská a americká jaderná ponorka se přiblížily na dohled

13. června 2024  22:12

Na Kubě, kam tento týden dorazily ruské bojové lodě, se nachází i americká jaderná ponorka USS...

„Jako impérium si musíme podrobit barbary.“ Ruský moderátor rozzuřil Číňany

13. června 2024  22:11

Ruský propagandistický moderátor Sergej Mardan silně pobouřil čínské uživatele sociálních...

Agáta Hanychová: Nikdy jsem na nikoho nespoléhala. Sebe i svoje děti uživím sama
Agáta Hanychová: Nikdy jsem na nikoho nespoléhala. Sebe i svoje děti uživím sama

Zdá se, že se Agáta s ničím nemaže. Na první pohled ji nerozhodí žádný hejt, ani bývalí partneři, se kterými se dlouho soudila o rozložení péče o...

  • Počet článků 37
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 433x
To takhle zavřete devět lidí do obytné Avie, která už má čtyři křížky na krku a vyrazíte na dva měsíce do Mongolska a Ruska... přežijete to a zjistíte, že se vám to fakt líbilo. Tak neleníte a plánujete dál. Další výpravy, další devítičlenné posádky a další země. Maroko, Západní Sahara, Skandinávie, Pobaltí, Balkán...A nakonec největší výprava do Jižní Ameriky.

Proč Avie? No, vleze se tam těch devět lidí. A nacpete tam věci, které by se vám jinak nechtěly tahat na zádech, jako třeba nafukovací čluny na sjíždění mongolských řek, skialpové lyže na sjíždění hor v Atlasu anebo dostatečnou zásobu piva, když razíte do "prohibičního" Norska. A to, že Avie jsou původem docela silné náklaďáky, které slušně zvládají i terén a zároveň jsou dostatečně "primitivní", aby je každý automechanik na světě dokázal opravit, je bonus, který oceníte. Tak si tady můžete přečíst, co všecko se dá zažít, když cestuje tou AVIOU.

Seznam rubrik