Fakt zajímavé, ta ženská ozvěna na můj blog. Chlapi nic nekomentujou, ale ženské: Tak například, Apoleno, není tvoje máma naštvaná, jak se tu vyjadřuješ? Netrápíš ji? To nevím, ale dnes budu psát o matičce s upřímnou úctou...
U babicky se pase bazant kralovsky.
Je se mnou nuda, říká fotr, a vlastně má pravdu. Spím, spím, jím, před půlnocí se pak vždycky snažím rozkoukat - zaostřím už na čtyřicet centimetrů.
A vidím to. Mámě už úplně zmizelo břicho. Zato já: Ta pije snad až moc, řekl včera doktor, na váze čtyři kila dvacet.
A vidím to.
Otec chodí třetí den ve stejném, červeném triku, jinak hlavně škrábe a smrdí.
Matka ne, ta je pintlich. Jen ráno vstane, už utírá med - co dělá všude na podlaze med? Předpokládám, že fotr nakládal kuře. Může být hůře.
Sub speciae aeternitatis mi ani moc nevadí, že zatímco máti smýčí, leští, rovná, pere, nakupuje, a k tomu si pouští uklidňujícího Richarda Müllera, on mi jako mantru zpívá chorál: Jdem na fotbal, do Vršovic, jdeme se zase jednou po-ko-chat...
A pořád těma kamelkama smrdí, všímá si toho i máma, uvažuješ aspoň o tom, že bys skončil?, ptá se ho a lehne mezi, aby mě chránila, jenomže on jako by neslyšel: Stejně už se nikdy nevrátí ta euforie z pátýho roku, plácá nesmysly, kdy jsme zkrachovali. Tehdy jsem byl na svý barvy hrdej, dnes jsem zas už vyplašeně zdrženlivej.
Zakroužím si pěstí u spánku, ale znovu - ani tohle příliš nevadí.
Zatímco po matce budu hezká v sinusoidách - neboli do šestnácti nic extra, pak krása, někdy mezi třiceti a pětatřiceti průměr, ale pak ještě větší krása, zatímco po matce budu mít vůli, řidičák v osmnácti a šaty ve skříni, fotrovejch genů se hrozím.
Že je línej, že chodí do práce v teplákách, že se ožírá, to matka jakžtakž vyrovná a možná to je dobře, samý jedničky a pochvaly mít nepotřebuju. Ale náměsíčnosti, tý se bojím.
Fotr je náměsíčnej.
A ten jeho, ten byl taky. Můj děda Lubomír zemřel roku osmdesát tři. Stěhováci ho vezli Avií pro novou skříň, usnuli, pokáceli topol, ale děda ještě deset dnů žil, mluvil, zajímal se.
Jenomže pak přišel úplněk, a on se tolik vzepjal na lůžku, že zraněné tělo nevydrželo.
Ten můj už ani nepotřebuje úplněk, to ještě nevím, co je, to jsem ještě neviděla, to za mě ještě nebylo. Ale zase už za mě začalo jaro, o čtyři dny dřív než mělo. Vonělo vzdáleným táborákem, cítili jste? Vzdáleným dálkou, vzdáleným časem; ale ne moc.
Povídám, ten můj úplněk nepotřebuje - už dvakrát jsme ho v noci budily u televize, usnuls tu nemytej, v pantoflích!
A dvakrát to samé: Vstal, jako by byl vzhůru, ale šermoval proti nám rukama a mluvil snad břichem, ačkoli nahlas: Holky, proč se mě pořád ptáte na to, jestli pojedeme večer nebo ráno?! Proč se mě na to furt ptáte?, vrčel.
A tak jsme zas raději šly, protože my dvě se nikam nechystáme ráno ani večer.
To až v sobotu.
Poprvé za mojí babičkou do Krče, na pustou zahradu, kde se pase bažant královský. Za babičkou - a taky za dědou. Když umřel Lubomír, našla si Jožu; ten není náměsíčnej, takže jsou spolu.
