Nic proti fotrovi, ale budu si muset zvykat, to mi bylo jasný hned v pátek pátýho, když mě vytáhli ven, za oknem sněží, s tím jsem nepočítala, a doktor říká, tak tatínku, chcete si odstřihnout pupeční šňůru?, a on se odvrátí, že to teda rozhodně nechce, to v žádným případě, a když jsem se nadechla, matka voněla a on smrděl tabákem, hned mě obalil palestinským šátkem a říká sestřičce, kterou to nezajímalo, víte, sestro, proč se jmenuje Apolena?
Deset minut po porodu.
Sestra mě už začínala mejt, tak jenom zavrtěla hlavou, napsala na mě fixem číslo 154 a on povídá, protože Apo je Abdullah a Abdullah je Ocalan, načež se začal modlit rádoby k Mecce, což je podle něho nejspíš někde za Pavlákem, allah akbar, allah akbar, roznaříkala jsem se v tý palestině, až mi čelo zvlhlo, a sestra konečně promluvila: No, podívala se na tátu, my jsme tady zvyklí na ledacos.
On jí řekl, že si dělá srandu, že je mu jen lehce a veselo jako dávno ne, jako po extázi, ale nevím, netuším - dojetím rozhodně nebrečel, spíš byl mimo.
Matka přijela k Apolinářovi prvně už ve čtvrtek ráno, začla jí týct plodová voda, ale doktor Fajt říká, že máme pořád ještě rezervu, že neuschnu, tak ať si zajede domů vyprat prádlo, umýt pánev, a kdyby tekla znovu, ať už neváhá, ale jinak, jinak že prej by mě vyvolali v sobotu, načež se zase ozval ten můj otec, v sobotu ne, zaškemral, v sobotu hraje Bohemka.
A měl štěstí - máma večer nezvládla nějakej hloupej film o porodech Meryl Streepový a roztekla se znovu, fotr, nemaje řidičák, zavolal taxíka, pokecal s šoférem o bišoncích, pak museli kousek pěšky, protože v Apolinářský ulici se natáčel film s londýnskou telefonní budkou v hlavní roli, nicméně před půlnocí byli v porodnici znovu: Teď si vás tu už necháme, mamčo, oslovili ji, že jsem se studem obrátila, ale mámě už to bylo jedno, a vy, taťko, vy ještě jeďte domů, my vám zavoláme nad ránem, dřív porod nezačne, tak fotr odjel a díval se na Sex ve městě, kde říkala dcera matce, jsem lesbička, a matka jí odpověděla, to nevadí, hlavně, že nejsi republikánka, takže jak jsem stačila tátu poznat, tuhle krátkou koverzaci v sobě zakonzervoval a bude ji chtít zhruba tak za sedmnáct let využít.
To mi bývalo jen osm posledních hodin v klidu lůna, pak najednou slyším, jak fotr znovu klepe na dveře, tak jak, můžu k porodu?, a doktor volá, ještě ne, paní je na přípravě a to bych vám nepřál vidět, za deset minut ji převezeme na sál, tam vás pustíme, a pak to bylo rychlý, že mámě nestihli píchnout epidural, takže dvacetkrát zařvala, jako by umírala, otec jí stíral pot z krku, ale nevnímala vůbec, trpěla, a mě pak zabolely oči.
Doktor řekl, už lezou vlasy, dlouhý vlasy, už je na světě, a fotr poznamenal, fakt hezká holka, a sestra řekla, dvaapadesát centimetrů, 3820 gramů, gratuluju, načež fotr dodal, že to je překvapivě hodně a navíc zejtra stihne ten fotbal na Strahově.
Jak říkám, byl pátek pátýho. Osm hodin, třicet šest minut, za chvíli otevřou hospody, výtoňskou Celnici v jedenáct.
Příští dva dny jsem marně sála a jinak mi najíst nedali, jen jednou trochu čaje, takže bych se nejradši vrátila do jeskyně - co mi tam scházelo?
Až v neděli se mlíko spustilo, a byl u toho opět fotr, pro jistotu v evidentní kocovině; slyším ho, jak chraptí: Tak vám přišel po zápase trenér Hoftych, podal mi ruku, a povídá, pozdravuj Apolenu, tahle výhra nad Sigmou je pro ni.
Kdybych mohla mluvit, řeknu, mu, tak díky, tati. A pak se zeptám: Jak ses mohl úplně vyřvat na fotbale, když tam nesměli fanoušci?
Jednou se zeptám, zatím mlčky trpím.
Ale hlavně, že teče.
