Coby osmidenní jsem se prvně podívala ven - na sto metrů. Do vysočanské radnice, kde mají hospodu. Dám si tam jen mlíko a fotr ťukne matku do kolene, že by chtěl taky, ze druhýho prsa. Rodička se cudně brání, a mně tak dojde, že jen málokteří dospělí si pamatujou tuhle chuť.
lidem jenom pro radost
To, co teče z prsou mojí mámy (každý z nich je velký jako moje hlava s čírem, který mi fotr každej večer po koupání načesává) je takové řidčí mléko; představte si třeba sójové, do kterého přihodíte tři kostky cukru - to sládí cítíte celou další půlhodinu na jazyku.
A voníte jím - asi jako prostějovská laskonka za komunistů, poznamenal (jako vždycky rádobyoriginální) fotr.
Slintá do mne francouzské polibky, lásko, čuchá, Apolásko, ale evidentně je to budižkničemu.
Zíráme na něj s mámou jako dvě starostky, ostatně, já vypadám pořád jako starostka, dvě brady, čerokíz a modropřísné škvíry pod budoucím obočím. Máma to řekne i za mě, Tomáši, ty se hodíš na jedinou věc.
Fotr se chce bránit, že už přece dneska dvakrát přebaloval, jo, všimly jsme si, na pravý ruce máš od toho posledního přebalu žlutej flek, ale máma ho pak vlastně potěší: Tomáši, ty by ses měl s větší vervou věnovat výrobě dětí, protože tahle holka, ukáže máma na mojí postel a vyjekne, poněvadž tam se mnou leží čtyřkilovej zrzavej kocour Leopold, tahle holka se ti výjimečně podařila.
Ano, je to pravda. Hodná jsem. Nebudu jim dělat problémy. Mlčím, proplétám si prsty jak moučný červy, občas se napiju, škytnu, říhnu. Trpím, když mi fotr strká skoro do krku svůj prostředníček, jakože sranda, ale nebudu je otravovat, protože problémů mají dost, ona s ním a on sám se sebou.
Tak třeba nedávno - večer řekl, že s náma nepůjde spát do ložnice, protože se chce z pedagogických důvodů mrknout na film Rosemary má děťátko, spíme tedy pod peřinou jenom ve čtyřech, my dvě. kocour Lopold a pětiletej brácha Mikuláš, kterej má tu kliku, že ho zplodil úplně jinej strejda, no a najednou strašná rána.
Matka vlítne do pokoje s televizí a všude krev; být ještě v kalendáři únor, snad mě potratí: Vole, třese tátou, v čem to ležíš?
A jo.
A jo, drmolí ten chlápek, se kterým musím, nevím jak, vydržet až do dvacátých let, já si nalil těžký víno od Vietnamců, ale pak mě ten film o děťátkách ukolíbal.
Zničený je oblečení, zničený povlečení, rudá skvrna ke stropu, prostě velký umění, šeptáme si s máti, když potom zařizujeme rodný list.
Protože já jsem vlastně bezejmenná, taková setřička Malýho Bobše.
Mámu rozvedli až před pár tejdny, kterýmžto pádem zatím nemůžu bejt Poláčková ani náhodou, to až po soudu.
Ale to mi žíly netrhá.
Trhá mi je věčnej rámus - dneska nám fotr bezohledně pouštěl jakési The Clash.
