Pokud právě teď budete procházet náměstím Jiřího z Poděbrad v Praze, zažijete euforii ze střetu různých světů. Živo, radost, hudba, staří, mladí, děti, farmáři, maminky s kočárkama, Češi, cizinci…. Žádný problém.
Procházím náměstím a nestačím se divit. Tak rušno je tu málokdy. Dnes se tam sešlo více akcí. Senioři slaví svůj den seniorů hned vedle dětského hřiště a farmářských trhů. Před podiem, kde hrají staročeskou muziku, sedí spoustu důchodců a vzápětí jim studenti nabízí svůj program na univerzitách. Přemýšlím, jestli my budeme ve stáří taky takhle aktivní… Z pískoviště je slyšet jekot malých dětí. V kavárně naproti sedí pár Arabů a tiše zírají na veselé důchodce. Italové vedle popíjí víno. A procházející policajti pilně strkají pokuty špatně parkujícím autům. Jsou jediní, kteří na náměstí budí nevraživé pohledy.
Kousek dál na farmářských trzích obrací oči v sloup s prodavač u stánku. Nelíbí se mu hudba důchodců, ale nejde jim kvůli tomu nadávat jako třeba taxikáři své konkurenci. Černošská dvojice si zrovna u stánku kupuje luční kvítí. Možná studenti z nedalekých kolejí. Přejdu ulici a vidím, že čínský bufet je v rekonstrukci. Zrovna Číňan udílí pokyny ke stavbě asi třem řemeslníkům. Podle řeči Čechům.
Mám radost, že to umíme. Potkala jsem tam víc Čechů. Logicky, jsme v Čechách. Umíme respektovat odlišnosti, ale vadí nám, když zasahují do našich práv, svobod a integrity. Cizinci tu žijí s námi už teď. Studují, pracují, rodí děti. Proč nám někdo pořád podsouvá, že jsme rasisti? A proč nám je někdo sem chce strkat povinně či násilím?
