Měli jsme s mým tříletým vnoučkem spor. Ostatně často míváme nějaký důležitý spor.
Spor gradoval a pak to přišlo:"Ty puťonku". To byl asi těžý kalibr, marně pátrám po tom, co je to puťonek. Přecházím do protiútoku a odpovídám: "Ty jseš puťonek". Ne ty seš puťonek. Takhle jsme to několikrát otočoli, až ho to rozčílilo. Bouchl pěstičkou do stolu a křičel: "Já nejsem puťonek, ty seš puťonek". Moudřejší ustoupí a tak velím k ústupu: "Přečteme si pohádku". Ty pophádky si z knihovny taháme jako los. Tentokrát jsme vytáhli Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka. Na první stránce je datum 1965 a podpis Stáňa Václavíková. To jsem to asi vymňoukl, vždyť dneska frčí Doba ledová, Nemo, Tatonka či Krucovi. Teď asi budu puťonek na druhou. Nicméně otevírám knížku a začínám číst povídání o tom, Jak pejsek s kočičkou myli podlahu. Kupodivu má pohádka úspěch a když docházím k pasáži, kdy pejsek snědl mýdlo, propuká nadšení. Pejska a kočičku jsme museli číst každý den. Pak jsme začali Pejska a kočičku pouštět v televizi v neopakovatelném podání Karla Hogra. Vrchol nastal vždy v okamžiku, kdy pejsek snědl mýdlo, potom když vařili dort a zlý pres jim ho snědl, také když kočička zašila pejskovi kaťata makarónem. Jsou pohádky a povídání které můžete kdykoliv a v každém věku, i když nejsou provedeny nejmodernější technikou.
Jó, jsou to krásný časy, když se přete o to, kdo je puťonek.
