Kamarádka Deprese

Rozhodně se nechci dotknout nikoho skutečně nemocného. Chápu, že jsou životní situace, které člověka zlomí a pošlou až na úplné dno. Jen mám někdy pocit, že stačí se na někoho křivě podívat a on už běží na terapii.

Jak už jsem psala v jednom z předešlých blogů, mám za sebou osobní bankrot. Na dno jsem si tenkrát nejen sáhla, ale několik dlouhých měsíců jsem se od něj nemohla odlepit. Tehdy jsem měla dvě možnosti. Ta pohodlnější byla deprese, prášky, hospitalizace... a po nějakém čase odpočinku v bezpečí blázince návrat nejspíš pod most. Ta druhá byla to vydržet, přežít, porvat se s tím... Nejsem nikterak silná osobnost, zažila jsem dny, kdy jsem měla pocit, že nejen nevstanu z postele, ale že snad ani nezvednu ruku, neotevřu oči, ani se nenadechnu. Jenomže jsem prostě musela, musela jsem otevřít oči, musela jsem vstát a musela jsem fungovat. Neměla jsem vedle sebe muže, který by mě podpořil a třeba mi i pomohl. Když na to tak zpětně koukám, snad to bylo i lepší. V té době bych pro každého byla jen balvan na krku. Bylo to období nesmírně vyčerpávající a vedle určité odpovědnosti vůči rodičům a synovi to byla jen vidina, že po pěti letech se snad doberu ke zdárnému konci, co mě drželo nad vodou. 

V té době mě také poměrně dost podporovala moje kamarádka ze základní školy. Za to jsem jí dodnes vděčná. Občas jsme si zatelefonovaly nebo se sešly, popovídaly si, přišla jsem na jiné myšlenky. Ona  vždycky řešila spíš jen takové ty běžné "holčičí" problémky, které máme každá... domácnost, děti, zvířátka... Sice jsem měla pocit, že to trochu přeceňuje a řeší víc, než je zdrávo, ale brala jsem to tak, že každý je nějaký a každý přikládá důležitost něčemu jinému. Proto mě o to víc překvapilo, když mi asi před půldruhým rokem zavolala, že je na neschopence s diagnózou deprese. Týden předtím, jsme spolu strávily celé odpoledne - běhaly jsme po obchodech, přecpaly jsme se v cukrárně zmrzlinou a pak šly do kina. I když jsme pochopitelně probíraly, co kterou z nás trápí, vůbec mě nenapadlo, že je na tom tak zle. Hlavně tak ani nepůsobila, nakoupila si spoustu oblečení, byla veselá, hrozně jsme se nasmály. Má zaměstnání, je šťastně vdaná, má dvě dospělé zdravé děti... co jí chybí, říkala jsem si. Snažila jsem se jí vrátit podporu, kterou dala tehdy ona mně, i když její důvody byly z mého pohledu malicherné - manžel pomáhá své ovdovělé matce a tolik se nevěnuje jí, práce ji nebaví a nechce se jí tam chodit a její dcera si nepřeje, aby jí pomáhala s přípravami svatby. Nemohu a ani nechci soudit, nakolik jsou to důvody závažné tak, aby z toho člověk marodil rok a čtvrt a z té doby strávil tři měsíce v léčebně. Strašně jsem si přála ji z toho dostat, pomoci jí, ale měla jsem pocit, že mluvím s cizím člověkem, který si rochní ve svých problémech a vlastně ani nechce slyšet jiný názor. Snažila jsem se vysvětlit jí, že chápu, jak jí je, že jsem taky měla období, kdy mi bylo zle, ale dozvěděla jsem se, že mi asi tak zle nebylo, jinak bych depresí onemocněla taky. Co se na tohle dá říct? Že já jsem neměla manžela, který by mě živil? Že jsem si to prostě nemohla dovolit? "Kdyby ti bylo tak zle jako mně, neohlížela by ses na to, jestli máš z čeho žít. Máš rodiče a syna, ti mají povinnost ti pomoci." Tenhle názor nedokážu strávit dodneška.

Běhala od psychologa k psychiatrovi, na individuální i skupinové terapie. I když mě by zabilo jen to, pořád dokola ty problémy rozebírat a pitvat se v nich, snažila jsem se ji pochopit, zvednout jí náladu, rozptýlit ji, možná všechno i trochu zlehčit. Apelovala jsem i na to, že při dlouhodobé pracovní neschopnosti, natož v invalidním důchodu, bude mít mizerný příjem. Na to mi řekla, že jsem materialista, který vše přepočítává na peníze. To mě zabolelo - samozřejmě ví, čím jsem prošla a jsem přesvědčená, že po podobné zkušenosti, kterou mám já, každý už navždycky bude na peníze opatrný a prostě je bude řešit. 

Z léčebny se vrátila úplně jiná žena. Křečovitě pozitivní, v každé větě neopomněla zdůraznit, jak je šťastná, jak je všechno super, jak myslí jen sama na sebe, protože to je prvořadé, a ostatní se buď musí přizpůsobit, nebo mají smůlu. Potlačovala jsem chuť rozkřičet se na ni, ať se probere, ať je přirozená a nepapouškuje to, co jí terapeuti nacpali do hlavy. Tohle je skutečně léčba??? Nebo to jen špatně pochopila?

Když jsme se naposledy sešly, bylo to zvláštní. Obě opatrné, věděly jsme, že se neshodneme - ona se svým názorem, že deprese je nemoc stejně jako třeba zánět slepého střeva, také si ji nevyléčíme sami, já s názorem, že deprese je často nemoc lidí, kteří mají čas přemýšlet o nesmyslech. Pravda bude asi někde uprostřed. Je mi to strašně líto, říkám si, jestli jsem neměla být chápavější. Ale uvědomila jsem si, že nemohu udělat vůbec nic. Má kolem sebe přikyvovatele, nové známé z léčebny, kteří ji podporují v jejích názorech a hlavně s ní ve všem souhlasí. Naše letité přátelství je v troskách, protože se mezi nás postavila deprese. A nebo spíš náš naprosto rozdílný názor na ni.

V žádném případě tuto nemoc nezlehčuji. Ale taky jsem přesvědčená, že blbá nálada a nespokojenost v životě se pod depresi prostě schovat nedají.