Ze všech zážitků a lidí, co jsem potkala za barem, tak to zdaleka nebyli klienti, kteří by byli nejzajímavější. Měla jsem spoustu štěstí i na zajímavé kolegy.
Moje zkušenost za barem stála za to nejen, co se klientů týče. Ale také kolegové pro mě byli zajímavou zkušeností. Čím dál tím více trvám na tom, že nejvíce se projevujeme v detailech spíše než ve velikých činech. Aneb pokud detaily nedávají dohromady ten správný obrázek, tak žádné velké gesto nic nespraví.
Gerardo je kluk, který pracuje za barem o víkendech a kterému jsem byla přidělena jako pomocná síla. Bylo tedy na něm, aby mi všechno vysvětlil a zasvětil mě do fungování celého baru. V baru si lidé nejčastěji objednávají pivo a to buď točené (350ml) anebo lahvové malé (od 250 po 355ml), které si vezmou jen tak a pijí jako u nás, či lahvové velké (od 660-740ml), které se jim nosí v nádobách s ledem a nalívají si do skleniček. Během jednoho z prvních dní mě Gerardo řekl, že z této nádoby mám ten led vysypat do dřezu, aby se rozpustil. Zkusila jsem říct, že to je škoda, že by se přeci dal použít znovu, ale nakonec jsem udělala, jak mi bylo řečeno.
V tu chvíli přišel Felipe, který je zodpovědný za to, aby vždy byl všeho dostatek a aby se s věcmi neplýtvalo. (Teď mi řekli, že se takové osobě říká provozní :-D ) Ten řekl, že ten led by se měl znovu dát do dalších nádob. Gerardo okamžitě na mě ukázal prstem ve výmluvném gestu, že jsem to udělala já. Ani jsem v údivu neotevřela ústa. Bylo to najednou jako kdyby Gerardo byl malý, pěti-letý kluk, který na hřišti ukazuje na kamaráda a říká "To já ne, to udělala ona." Nějak se mi tenhle nepatrný moment zapsal hluboko do vzpomínek.
Během času, který jsme strávili spolu, tak mi Gerardo vysvětlil svojí situaci. V baru pracuje jenom v pátek a v sobotu a dostává za to 980.000 guaraníes. Necelou polovinu minimální mzdy, která v tuto chvíli činí 2.200.000 guaraníes. Občas se snaží sehnat práci i během týdne, ale ze všech pokusů, o kterých jsem věděla, žádný nevyšel. Jeho paní sice pracuje, ale vzhledem k tomu, že nedokončila školu (on říká, že z finančních důvodů, já bych se skoro vsadila, že to bylo proto, že otěhotněla), tak jí platí 500.000. Dohromady tedy nedají ani milión a půl. Pořád ještě se nacházejí daleko od jedné minimální mzdy a žijí z toho 3. A jelikož bydlí daleko od města a když Gerardo skončí v půl čtvrté ráno, tak neexistuje žádná noční doprava, která by ho dovezla domů. Nezbývá tedy než platit taxi, které ho vyjde na 25.000. A jenom ta doprava tedy jej měsíčně vyjde na 300.000. Na třetinu toho, co si vydělá.
Nejsmutnější je, že jeho holčička je teprve tříletá a ještě nechodí do školy. Školy tady nejsou zadarmo. Anebo ne, pokud pro své dítě chcete alespoň nepatrně dobré vzdělání. Pokud půjde na státní školu, tak bude pravděpodobně těhotná už v 15 a nedostane se nikam dál. Jižní Amerika je zakleté místo. Gerardo má dva roky na to, aby si našel nějaké lepší místo, aby se naučil něco, kde by měl šanci si lépe vydělat a mohl své dceři poskytnout alespoň průměrné vzdělání.
Zeptala jsem se ho na knihovny. Tam mají nejen přístup k internetu, ale i informace o rekvalifikačních kurzech a podobné jiné příležitosti. Tvrdí, že žádná knihovna v Asunciónu není. Samozřejmě, že je. Zeptala jsem se google, moje odpověď přišla během 0,72 sekundy a hned první článek mi představil 11 knihoven, kde je přístup zdarma a navíc mají i počítače, který Gerardo doma samozřejmě nemá. Internet by Gerardovi mohl výrazně zlepšit život. Jenomže Gerardo tohle neví a i kdyby mu to někdo řekl, tak mu ta informace k ničemu nebude. Knihovny nepatří do okruhu možností, které v jeho světě existují, a tak tam nepůjde hledat pomoct.
Nedostatek příjmů navíc z lidí dělá velice divné stvoření. Jelikož jsme na baru dva, tak všechno spropitné dělíme mezi nás dva. A to navzdory tomu, že všechna dýška vlastně vydělám já, protože já se tam těm lidem věnuji a povídám si s nimi a jak jsem zvyklá od nás nabízím jim další pivo ještě než to první úplně dopijí, což je vždycky rozesměje a samozřejmě si dají ještě jedno. Klienti jsou se mnou rádi a smějí se, což mě vždycky těší. Gerardo není úplně komunikativní. Neví, jak se naši klienti jmenují, ani co dělají. Ale o polovinu dýšek se vždycky rád přihlásí. Když jsme jednou v sobotu měli koncert tak jeden starší pár, který seděl hned před ním, se zvedl a odešel blíže k pódiu. Upozornila jsem na to Gerarda a on řekl, že je vidí na koncertě. Nechala jsem tedy na něm, aby dával pozor, aby nám neodešli.
Když jsem se ho zeptala podruhé, už je neviděl, šel je hledat a nenašel je. V tu chvíli řekl, že nezbývá nic jiného, než že jejich útratu budu muset zaplatit já, protože jejich účet je v systému otevřený na mé jméno. Nedalo mi a otevřeně jsem mu řekla, jestli mu nepřijde divné, že o výdělek z "mých" účtů se podělí a o ztrátu ne. Začal koktat něco o nějaké ztracené kartě. Bylo to hloupé.
Byla bych ho stejně nenechala zaplatit, pro mě to nakonec stejně nebylo tolik. Ale tentokrát jsem si nemohla odpustit, nepoukázat, že jeho chování má daleko k přijatelnému dle jakýchkoli mezilidských standardů. Bylo z něj najednou zase znovu takové ztracené dítě.
Mohla jsem na Gerardovi mysl nechat. Normálně se choval mile. Nebyl by z něj můj blízký kamarád, ale byl to úplně normální kluk. A pak vždycky přišly takovéhle malé momenty, kdy jako kdyby se polekal. Vyděšen možností, že by se přišlo na něco, co udělal špatně, tak byl hned připraven svalit vinu na kohokoli okolo sebe. Přišla jsem si v tu chvíli tak zvláštně oddělená od dané reality.
Ale abych se dostala i k jiným kolegům ... během týdne jsem byla v baru spolu s Tomasem a Deborou. Tomas je vysoký, štíhlý, pěta-třicetiletý kluk. Někde má asi osmnáctiletého syna, se kterým nikdy nežil. Vychovala ho jeho maminka, tedy synova babička. To tu není úplně neobvyklé, když má člověk dítě příliš brzy a jeho ekonomická situace nedovolí se o dítě starat, tak ho prostě šoupne svým rodičům a pracuje a posílá domů peníze (pokud nějaké zvládne vydělat). Vždycky přemýšlím, kam by mě poslali naši, kdybych na ně zkusila něco podobného. Nicméně Tomas si stěžuje, že jeho syn ho neposlouchá a chová se k němu jako kdyby byl jenom peněženka. Čímž pádem Tomas nemá větší touhu se svým synem trávit více času. Už dávno jsou na místě, kde nepovedený vztah je vždycky vina toho druhého. Syn viní Tomase, protože ho vychovali prarodiče a ne on. A Tomas viní syna, že se o něj zajímá jenom, když potřebuje peníze.
Já když se nad tím tak zamyslím, tak synovo chování docela chápu. Jsem přesvědčená, že člověk si nezaslouží extra respekt jenom za to, že někde po cestě utrousil své sperma. Tomas je samozřejmě přesvědčen, že existuje jakýsi božský zákon na přidělení úcty otcům jenom proto, že během svého života někde zanechali svůj tak hodnotný materiál. Jenomže kde by syn v tuhle chvíli byl, kdyby Tomas nechodil do práce a nevydělával?
A poslední je Debora. Debora je z Argentiny. Je to jedna z těch nešťastných holek, která má permanentně naštvaný obličej. První dny jsem si myslela, že jsem něco udělala špatně, pak jsem pochopila, že prostě takový má obličej a že za touhle maskou to je vlastně ohromně milá holka. Kdykoli jsem s něčím potřebovala pomoct, tak jsem se na ní mohla spolehnout. Myslím, že Debora je moje nejoblíbenější osoba v celém baru. Debora je v Paraguayi, protože nejprve se snažila utéci ekonomické situaci v Argentině a potom proto, že si tu našla kluka. Nicméně, aby tu mohla pracovat legálně, tak si musí dát do pořádku papíry.
Nějakým způsobem zapomněla udělat to ve správnou chvíli a teď už je tu nelegálně. Dokumenty, které si přivezla z Argentiny už jsou prošlé, takže jí jsou k ničemu. Ale aby si mohla vyzvednout nové, tak musí zpět do Argentiny a ve chvíli, kdy bude překračovat hranice, tak přijdou na to, že tu je nelegálně a bude muset zaplatit pokutu. Minimální plat je tak akorát na to, aby člověk přežil celý měsíc. Není na to, aby si mohl dovolit luxus jako platit nějaké pokuty. Takže Debořina situace se nezmění. Bude nadále nelegálně pracovat v baru a nebude mít šanci se nikam pohnout.
Jednou mi vyprávěla o tom, že by chtěla pracovat v krámě s oblečením, protože to je to, co jí baví. Jenomže pokud nebude mít v pořádku papíry, tak jí nikam nevezmou. Ale pokud zůstane na tomhle místě, tak nikdy nebude mít na to, aby své papíry dala do pořádku. Hlava XXII. Není úniku.
Tihle tři bohužel představují naprosto obvyklé příběhy.
Tenhle bar je zvláštní místo, kde se setkávají lidé, kteří každý večer zapíjejí whisky, a lidé, kteří mají tak málo, že jim jejich situace nabízí pouze málo východisek.
