Opravářkou motorek

O tom, jak jsem zase jednou měla štěstí a mohla jsem se na týden stát opravářkou motorek :-) aneb první z mnohých týdnů v Asunción

V pondělí ráno jsem měla sjednané hned dvě věci. Schůzku v servisu, aby se zjistilo, co to vlastně té mé motorce chybí a setkala jsem s Rodolfem, u kterého jsem měla přespat. 

Servisu jsem se trochu bála. Je to divné, ale přišlo mi to trochu jako jít k doktorovi. Když člověk ví, že něco je špatně, ale vlastně se bojí toho, co by ten doktor mohl říct a tak to raději odkládá a odkládá, dokud to jenom trochu jde. Jenomže já jsem to už moc dlouho odkládat nemohla. Když se Vám motorka vypne uprostřed křižovatky, tak si to říká o problém. A tak jsem stála u toho mechanika a nervózně jsem na něj koukala a čekala jsem na verdikt. 

Nakonec to dopadlo tak, že bylo potřeba vyčistit karburátor (pokud se to tak česky jmenuje :-D) a seřídit něco, co umím říct pouze španělsky. Lingvistická vložka: je to zvláštní, ale existují věci, které umím říct pouze španělsky. Česky si se mnou o částech motorky moc nepopovídáte, anglicky taky ne, ale španělsky Vám vysvětlím kdeco. Co jsou "amortiguadores" vím okamžitě, ale vymyslet, jak se to jmenuje česky mi trvalo dobrých pár minut. Z nějakého důvodu jsem se o tom bavila s kamarádkou a musela jsem jí začít vysvětlovat, že to je taková ta věc, která tlumí rány, které by člověk jinak udržel při najetí na každou nerovnost. Až v tu chvíli jsem našla, že to správné slovo, které hledám jsou "tlumiče".

Nakonec když už jsem tam byla, tak jsme motorku podrobili plné prohlídce a vyměnili jsme i zadní pneumatiku a řetěz. Po 15.000 kilometrech po Jižní Americe mi to nepřišlo tak špatné. Nakonec jsem s klukama v servisu zůstala i na oběd, protože jsem stejně nevěděla, kde jinde hledat jídlo. A než jsem odjela, tak mi Osvaldo nabídl, že pokud chci práci, tak jim můžu pomoct. Kdo by s podobnou nabídkou nesouhlasil? Samozřejmě jsem řekla, že ano a následující den jsem hned začala.

Večer jsem se pak setkala s Rodolfem, počkala jsem až mu skončí večerní kurz vaření a vzal mě k němu domu, kde žije se svojí maminkou a se čtyřmi bratry. Z paláce jsem se dostala do domu, který nemá v kuchyni tekoucí vodu. Kontrast mezi oběma místy by nemohl být větší. Když jsem si další den povídala s jeho maminkou, tak mi pyšně vyprávěla, že vždycky když ze své práce trochu našetří, tak si vezme v bance malou půjčku a přistaví anebo opraví nějakou malou část domu. Půjčku splatí, našetří trochu a znovu proces opakuje. Dům, ale bohužel potřebuje opravovat rychleji než ona zvládá splácet ty malé půjčky, které jí dají. 

Maminka vaří u jedné rodiny. Rodolfo u té samé rodiny dělá něco jako poslíčka/babysittera. Vyzvedává a rozváží to, co je potřeba, včetně jejich dětí. A po večerech studuje na kuchaře a učí se anglicky. Rodolfovým snem je cestovat a jednou si otevřít vlastní podnik, aby si mohl vydělat dost peněz a koupit pozemek v kopcích kousek od Asuncionu. Proč si chce koupit pozemek? Aby tam mohl postavit domek, ve kterém by mohl ubytovávat lidi jako já, kteří si vzali motorku a rozjeli se objevovat svět. 

Kluk, který vyrostl v domě, který i po mnoha letech oprav má tekoucí vodu pouze ve sprše, jehož máma, když nevaří pro jinou rodinu, tak doma šije ubrusy, aby si přivydělala a který když jsme přijeli, tak mi odevzdal svůj pokoj a šel spát k bratrovi, abych mohla mít všechno pohodlí, které mi může poskytnout. Tenhle kluk se učí, aby si mohl vydělat dost peněz na to, aby mohl hostit kohokoli, kdo přijede na návštěvu. Ani teď když ta slova píšu, tak tomu nedokážu pořádně uvěřit. 

U téhle rodiny jsem směla bydlet celý týden, kdy jsem pomáhala v servise a učila se opravovat motorky, a ani nechtěli slyšet o tom, že bych šla někam jinam. Rodolfova maminka mi s hrdostí vyprávěla, že vždycky u sebe doma přijímají motorkáře cestovatele a že jedna Kolumbijka u nich zůstala celý měsíc. 

V servisu jsem pracovala celý týden. Přijížděla jsem na osmou ráno a odcházela v šest večer, když se náš den skončil. Většinou to vypadalo tak, že si mě zavolal Osvaldo a zadal mi "Odšroubuj tenhle, tenhle, tenhle a tenhle šroub." Později už mi v některých případech pouze říkal "Odendej plasty z motorky."  a nakonec jsem pokročila až k "Vyčisti filtr a vyndej karburátor." Nicméně naprostou většinu času jsem zůstala u "odšroubuj tyhle šroubky".

Byly momenty, které se mi moc líbily na téhle práci. Nejsem úplně z těch lidí, kteří by se příliš upínali na věci (kromě mého kindlu, který mě opravdu mrzel, když se mi rozbil a nikdy jsem úplně nepřilnula k tabletku od Lenova, který používám jako náhradu), nicméně někteří lidé by si raději uřízli ruku, než aby se něco stalo jejich motorce. Jednou přijel kluk se svojí motorkou a byl téměř zoufalý. Na křižovatce ho nabouralo auto a jeho motorka byla ve velice politováníhodném stavu. Ten kluk nad ní skoro plakal. A my jsme jí postupně dokázali vrátit do původního stavu. Při jiné příležitosti nám přivezli motorku, která z nějakého důvodu nefungovala a nikdo nevěděl proč vlastně. Následovala téměř detektivní práce, kdy bylo potřeba zjistit, v čem vězí celý problém. Diego postupně odhaloval, co všechno je v pořádku, až dokázal celý problém rozluštit. A pak když všechno sestavil zpět dohromady, otočil klíčkem a motor se rozběhl. Měla jsem v tu chvíli takovou radost. Nikdy jsem netušila, že práce v servise může být tak pěkná.

A zjistila jsem ještě jednu věc, která mě nepřestala bavit. Téma bouraček je v servisu podle očekávání poměrně běžné. Kolik si myslíte, že přijelo lidí, kteří v průběhu historky řekli "Byla to jeho chyba. On ... " ... a kolik lidí řeklo: "Byla to moje chyba. Nejel jsem dost opatrně na to, abych si všimnul člověka, který projel semafor v první vteřině." 

Jedna z prvních věcí, které zmiňovali ve videích o tom, jak být lepší motorkový řidič, a které se mi vryly do paměti bylo, že "nehoda" v dopravě nikdy není nehodou, která by se stala sama a nikdy nemá pouze jediného viníka. Vždycky je chyba na obou stranách. Jeden si myslí, že ten semafor ještě projede. Druhého nenapadne, že když vyjíždí na zelenou, stejně by měl situaci zkontrolovat. Jeden má přednost a tak jede rychleji než by měl, aby mohl zastavit v případě, že si někdo nevšimne značky, že má dát přednost. Přišlo mi pěkné, když jedna z věcí, které mi ulpěly bylo, že pokud jedu tak, že nedokážu nehodě předejít, tak je ta nehoda i moje chyba. Myslím, že to je ten nejzdravější přístup k řízení, co jsem kdy slyšela. 

S vděčností vzpomínám na všechny nehody, které se nestaly díky ostatním řidičům. Ať se snažím sebevíc, tak občas se mi některé věci nepovedou a až pozdě zjistím, že jsem kde nemám být. Cizí města mohou být v tomhle ohledu obzvláště náročná. Kolik nehod se nestalo ve chvíli, kdy jsem špatně odbočila, a to jenom díky tomu, že ostatní řidiči byli dost bdělí a ohleduplní. Moc často nadáváme na to, jak ostatní řídí. Až příliš snadno říkáme "Byla to jeho chyba." A moc málo si uvědomujeme, kolik nehod jsme neměli jenom díky ostatním a díky jejich bdělosti a předvídavosti. 

Anebo možná jsem jenom já tak nemožný řidič a možná, že jenom já vděčím ostatním za tolik. Ale něco mi říká, že možná v tom nebudu tak sama.