O tom, že jsem konečně blíž pochopila Juanovu situaci a seznámila jsem jsem se s jeho rodinou, která mi představila zase jinou část Paraguayské společnosti.
Ráno jsem se vzbudila úplně stejně rozladěná jako jsem šla spát. Juan tam pořád všude byl. Když jsem se balila, tak se taky balil a bylo to jako kdyby pronásledoval mé kroky. Když jsem byla v jednom pokoji, tak tam byl taky. Když jsem dávala věci na motorku, tak dělal úplně to samé. Já vím, že to zní jako úplně malicherná stížnost, ale bylo brzo ráno. A on jako kdyby opakoval každý pohyb, co jsem dělala já, jako kdyby sám nevěděl. Naštěstí jsem měla dost rozumu na to, abych mu nic neřekla a čekala jsem, až mě to přejde. Ten kluk by měl dostat nějakou medaili, místo toho, aby si na mě stěžoval, tak pro oba připravil snídani.
Vyrazili jsme do Villariky, kde já jsem už předtím byla. Už jsem tak znala Adamse, který nás přivítal u sebe doma. Ten den byl státní svátek a Adams nemusel do svého kurzu na mechanika a tak po té, co jsme se potkali, převlíkli a trochu si odpočinuli, tak jsme vyrazili se projít po městě.
Jakmile jsme byli tři, tak se mi ulevilo a uvolnila jsem se. Najednou se Juanova věčná přítomnost trochu rozptýlila. Rozhodla jsem se jim ukázat, jak Češi chodí na procházky. Zastavili jsme se u každého krámku, které prodávalo pivo. Než jsme došli k restauraci, kterou nám Adams chtěl ukázat, tak jsme vypili dobrých pět nebo šest piv (naštěstí tady jsou piva malá) a vzali jsme ještě pár piv na cestu domů. Aby věděli zač je toho loket, když se jeden pustí do pití piva s českou holkou. Večer jsme zakončili příjemně a ještě jsme Adamsovi vypili trochu whisky.
A jak jsme tak seděli na terase a popíjeli, tak jsme se dostali k tématu jmen. Já od té doby, co jsem přijela do Ameriky, tak trvám na tom, že rodiče by se neměli snažit být kreativní. Na jménu "Juan" anebo "Maria" není vůbec nic špatného. Bohužel až příliš často se rodiče chtějí pro své děti jména americká, která pak nevědí, jak napsat. John se pravidelně píše "Jhon", protože tady prostě nevědí, co mají dělat s "H" (ve španělštině se H nevyslovuje). Mě přijde, že Juan je vždycky lepší varianta než špatně napsaný Jhon. Brian jsem viděla napsáno asi sedmi různými způsoby - Braian, Brayan, Brahian, Brahyan, ... Ale pak přichází horší varianty. Adams se jmenuje takhle, protože když se narodil, tak jeho maminka sledovala nějakou telenovelu, kde se jí líbil Mr. Adams. Nikdy nevěděla, že Adams je příjmení. V Peru jsem potkala člověka, který se křestním jménem jmenoval Lindberg. A moje nejoblíbenější je Usnavi z Kolumbijského Karibiku, která pochází z U.S.Navy. Trvám na tom, že se jmény by se člověk neměl snažit být příliš originální.
A další den ráno nás čekal příjezd do San Lorenzo, což je vlastně už část Asunción, anebo tedy Gran Asunción. Už jsem někde určitě zmínila celé jméno Paraguayského hlavního města, ale mě pořád přijde fascinující, že by někdo pojmenoval nějaké město "La Muy Noble y Leal Ciudad de Nuestra Seňora Santa María de la Asunción". Každopádně ale Asunción má pouhých 500.000 obyvatel, ale když se k tomu připočtou ostatní "města", tak se počet dostane ke 2.000.000.
San Lorenzo je jedním z takovýchto "samosatných" měst, které vlastně ale už tvoří součást Asunción. A je to místo, kde žije Juanova rodina. Jeho maminka a její partner a měl přijet i Juanův bratr. Juan mi několikrát mi zopakoval, že můžeme jet kamkoli jinam, kde jsem ještě nebyla, abych mohla poznat něco víc z Paraguaye. A tak jsem to byla já, kdo trval na tom, že rozhodně jedeme navštívit jeho rodinu. Já tu mojí vidět nemůžu, já jsem daleko. Ti, co můžou svoje rodiny navštěvovat, by toho měli využít.
Juan, jako většina Paraguayců, pracuje od pondělí do soboty a jelikož Concepción je od Asunción asi 460 kilometrů daleko, tak možnosti jet navštívit rodinu jsou velice omezené. Byla jsem neoblomná, přeci bychom nejeli se podívat na nějaký vodopád (navíc, když padající vody jsem už v životě viděla spoustu a lepší než Iguazú to stejně být nemůže), když se může vidět s bratrem a vypít pár piv se svým otčímem. Chudák Juan. Nakonec jsem samozřejmě vyhrála.
Nakonec se ukázalo, že jeho rodina je až překvapivě otevřená a podporuje ho. Juan to nemá úplně jednoduché. Vysvětlil mi, že pracuje pro svého strýce, který mu platí přibližně polovinu minimálního platu. Vlastně něco jako kapesné. A aby se zdání kapesného ještě potvrdilo, tak ho vyplácí každou sobotu (což je tu poměrně běžné). Když "skoro nic" rozdělíte na čtyři části, tak máte čtvrtinu za skoro nic, která Vám stačí přesně tak akorát na pár piv, která nakonec pijete jenom, abyste zapomněli na svojí situaci.
Juan stále bydlí u babičky, protože samozřejmě takovéhle kapesné mu na moc nestačí a kdyby si měl najít samostatný byt (anebo jenom pokoj) tak mu zbude přesně tak na to, aby se živil pouličními hamburgery. A tak se člověk moc nediví, že mezi ním a naším průměrným středoškolákem není moc veliký rozdíl. A když přijede na návštěvu domů, tak mu okolní prostředí vždy připomene, že se stále nikam nepohnul. Není to situace, ve které by člověk chtěl být. Pochopila jsem, proč se mu tam moc nechtělo.
Nakonec se naštěstí ukázalo, že Juan má moc hezký vztah jak s maminkou, tak s otčímem Pedrem, a s bratrem, který druhý den přijel na návštěvu. Bylo to pěkné vidět je, jak se spolu všichni smějí. Juan byl nakonec tak rád, že jsme opravdu přijeli a že jsme tam strávili celý víkend, že v neděli nechtěl odjíždět.
Jejich dům připomínal jakýsi polopalác, který měl úplně všechno, co si člověk umí představit. A já se cítila trochu nesvá, že jsem se na takovém místě vůbec ocitla. Nicméně Pedro se choval jako úplně obyčejný člověk, který se o víkendu věnuje čištění bazénu a u piva přidává k dobrému historky z vojny.
Ale rozdíl mezi Pedrem a Juanem by nemohl být větší. Pedro to dotáhl až na nejvyšší možnou metu. Vyprávěl jako jako malý chytal žáby anebo ropuchy a jezdil je prodávat do města, protože se z nich extrahovala nějaká látka na potvrzení těhotenství. A protože Pedro byl z chudé vesnice daleko ve vnitrozemí, tak uměl pouze guaraní a jediné slovo ve španělštině, co znal, tak bylo "sapo" (což znamená ropucha a zároveň to je i poměrně silná nadávka). A tenhle kluk se dokázal dostat na pozici, která mu dnes umožňuje bydlet v polopaláci. Má krásnou ženu, se kterou mají láskyplný vztah a vůbec vše vypadá, že jde co nejlépe je to možné.
Postupně začaly vycházet najevo ale i jeho zvláštnosti. Pedro totiž pracuje v armádě. Až jsem začala přemýšlet, jestli vojsko přitahuje určitý typ lidí anebo jestli z lidí dělá určitý typ. Když se řekne voják, tak si představíte určitý typ velice rigidního člověka. Pedro je přesně takový. Má rád, když je všechno "tak jako vždycky" - pravidelné a předvídatelné. Spát se chodí vždycky ve stejnou dobu, vstává se ve stejnou dobu, Machi (Juanova maminka) musí všechno připravit tak jako se vždycky připravuje. U oběda se vždycky poslouchá Bee Gees. Jedna písnička třeba pětkrát dokola. Pedro je velmi autoritativní typ, který jenom naznačí, co chce, a všichni hned vše udělají tak, jak si přeje. Vždycky to dělá velice mile, ale je naprosto jasné, že se s vyplněním jeho přání ani neotálí a ani se mu neodporuje. A takhle jsou všichni šťastní a spokojení a Pedro pokračuje v rozlévání piva a vyprávění veselých historek.
Člověk na něm může mysl nechat. Opravdu hluboce mě těšilo jej pozorovat a přemýšlet nad ním. Ani Juan ani jeho bratr nejsou jeho dětmi, ale mají jej rádi a ze srdce si jej váží, stejně tak jako on jich. Mají moc pěkný vztah. A všichni plně respektují Pedrovi zvláštnosti.
Je v tom spousta lásky, když někdo může říct: "Já Tě vidím se všemi Tvými zvláštnostmi a divnostmi a i tak se rozhodnu dělat věci tak, jak Ti je příjemné, protože Tě chci vidět spokojeného." A je vidět, že to je v celé rodině vzájemné.
Juan odjížděl v neděli odpoledne a když jsem viděla, že po celém týdnu, kdy se mě tolik natrápil, jede pryč, tak mi bylo skoro smutno. Já jsem zůstala do dalšího dne rána.
