O mém odjezdu z Cochabamby, o tom, jak moc se nedá bolívijcům věřit, když Vám dají nějaký časový údaj a o tom, jak mě po cestě k ruinám Incallajta potkal potok a potom zlý pes.
S Germánem jsme se dohodli, že budeme odjíždět v 6:30. A tak navzdory tomu, že jsem nešla spát úplně brzy, tak jsem vstávala chvíli po páté. Chtěla jsem mít dost času na to se osprchovat, dát si kafe, zabalit poslední drobnosti, které ještě zůstávaly mimo batoh a nandat všechna zavazadla na motorku. A protože jsem správná Evropanka, tak jsem chtěla mít všechno připravené na čas. V 6:30 už jsem měla skoro na hlavě i helmu a Germán pořád nikde. Tak jsem se posadila, sledovala jsem východ slunce a čekala.
V 7:30 se z Germánova pokoje začaly ozývat zvuky. V 8 vylezl a začal si připravovat věci. Ukázalo se, že ještě neměl sbaleno. Jako každý správný Bolívijec :-) Asi mě to nemělo překvapit :-) v 9:20 jsme vyjížděli. Bylo to asi poprvé, kdy jsem v době výjezdu byla již 4 hodiny vzhůru.
Moje cesta směřovala do Santa Cruz, největšího bolívijského města. Vzdálenost mezi Cochabambou a Santa Cruz je okolo 500 kilometrů a tak bylo jasné, že po cestě budu někde přespávat. Mezi těmito městy jsou dvě různé cesty, nová a stará. Na staré leží již zmíněné ruiny Incallajta a navíc jsem očekávala méně nákladních aut a podobných nepříjemností. A tak moje volba byla jasná a to navzdory tomu, že Germán mě varoval, že některé části nejsou moc pěkné a že asfalt potřebuje již vyměnit anebo opravit.
Vyjela jsem z Cochabamby poměrně snadno a pustila jsem se po již jednou projeté cestě. Tentokrát, jak už to tak bývá, mi přišla výrazně kratší a rychlejší. Ale neméně hezká. A navíc jezdit ráno má cosi do sebe. Dojela jsem až k odbočce k ruinám Incallajta a od tamtud vedla cesta 'vydlážděná' kameny. Dle paní, které jsme se ptali předchozí víkend, to nemělo být více než 40 minut jízdy a já jsem chtěla vidět bolívijské machu picchu, pustila jsem se tedy tím směrem.
Nejdřív jsem se na novém povrchu trochu bála. A strašně to drncalo. Jenomže jak to bylo poměrně dlouhé, tak jsem se rychle bát přestala a jela jsem co nejrychleji, co mi to šlo. Pak začalo stoupání a zatáčky, kde kameny byly pokryté pískem. Ale už jsem byla dost daleko, a tak se mi to nechtělo vzdát a vždycky jsem to zvládla projet. Přišel první potůček. Taky jsem jej projela. A pak přišla řeka. No dobře říčka. Ale stejně. Zastavila jsem motorku a jelikož jsem měla hlad, tak jsem vybalila vařič a rajskou polívku. Věci se vždycky nějak vyřeší, zvlášť s plným žaludkem. Pak se objevila jiná motorka a tak jsem si říkala, že bych je mohla poprosit o pomoc. Projeli rychleji než jsem vůbec zvládla zvednout ruku. Na motorce seděli tak maximálně 13-letí chlapci, co jeli ze školy. Já se bála a 13 kluci to projeli jakoby nic. To je ještě horší než fotbalisté, kteří jsou slavní a vydělávají milióny ještě než jim je 25 let (a já samozřejmě pořád nic :-D )
V klidu jsem na břehu potoka dojedla polévku a užívala jsem si jak slunce, tak okolní přírody. A než jsem stihla všechno zabalit, tak se objevila další motorka a z ní sestoupili dva Francouzi. Francouzi :-) neviděla jsem Evropany ani nepamatuju a překvapivě mě to potěšilo. Už nejsem sama. Nejsem jediná Evropanka, která si v Jižní Americe koupila motorku a začala jezdit. Ukázalo se, že slečna, Maeva, co seděla za tímto klukem, Victorem, je pouze kamarádka. Jeho přítelkyně, Jill, se objevila za chvíli. Holka, která sama řídí motorku.
Jill a Victor si koupili motorky v Paraguayi a taky začali jezdit až tady. A po cestě přibrali jinou Francouzku, Maevu, kterou někde potkali, a začali tak jezdit ve třech. Naše příběhy byly hodně podobné. Měla jsem radost. Chvíli jsme si povídali. Vykouřili jsme cigaretu. Nekouřím moc, ale tahle chvíle si o to úplně říkala a tak jsem vybalila cigarety, které mám s sebou, co kdyby náhodou. Co by tahle náhoda měla být jsem nevěděla, ale vypadá to, že co kdybych náhodou potkala nějaké Francouze :-D
Victor mi pomohl převézt motorku a pokračovali jsme všichni spolu. Chtěli u zmíněných ruin kempovat a mě se ta myšlenka taky nakonec zalíbila. Vlastně nakonec nemám žádný spěch. Od řeky to k parkovišti, kde se dalo stanovat, bylo kousek a tak jsem byla ráda, že jsem se nakonec nevzdala. Přijeli jsme a dohodli se, že na zmíněné ruiny vyrazíme raději další den ráno.
Jelikož jsem dcera 21. století a na místě stanování nebyl signál, tak jsem sundala z motorky všechna zavazadla, aby byla lehčí a vydala jsem se zpět do míst, kde jsem si pamatovala, že mi přicházely zprávy. Komunita MAI, která mi tolik pomáhá při mé cestě, se sestává z lidí, které zajímá, zda jsou cestovatelé v pořádku a tak jsem cítila povinnost dát jim vědět, kde jsem a že jsem v pořádku. Byli by mě jinak dali hledat ve strachu, že se mi stala nějaká nehoda.
Projela jsem potokem, tentokrát sama a úspěšně. Měla jsem radost, že jsem zvládla další překážku. Trvalo mi asi 10 kilometrů než jsem dojela do míst, kde se můj telefon znovu připojil k civilizaci. Poslala jsem potřebné zprávy, zařídila jsem, co jsem si předsevzala a asi po 45 minutách jsem se vydala zpět.
Jedním z poměrně běžných jevů tady je, že psi, kteří se nacházejí poblíž silnice na motorky štěkají a ti, co nejsou zavření, za motorkou začnou běžet. Je to extrémně nepříjemné. A moje strategie normálně je (anebo tedy byla) zpomalit, kdyby se mi náhodou některý z psů připletl do cesty. Nejenže bych nerada nějakého psa přejela, ale taky by to pro mě na motorce nejspíš znamenalo, že bych sama spadla.
Při cestě zpět se objevili, štěkající psi, začali běžet vedle motorky a jak jsem se snažila je nepřejet, tak mě jeden z nich kousnul. Poprvé v mém životě. Nikdy mě předtím žádný pes nekousl. Zajímavé na tom bylo, jak dlouho mozku trvá, než si všechno srovná. Nejprve jako kdyby si tu bolest uvědomil na jakési racionální rovině. Jako kdyby řekl: 'Ha, divné, bolí mě noha.' A až po poměrně dlouhé době tu bolest opravdu pocítíte na vlastní nohu. V tu chvíli mě naštěstí napadlo zrychlit a pes, který už mi nedokázal stačit, se mé nohy pustil.
Bolet to bolelo, ale nic nepřežitelného. Navíc jsem měla na sobě chrániče, které jsem si myslela, že Vás mají chránit před poraněním při pádu a nikoli před psy. Nicméně fungovaly. Stejně ale se mi srdce trochu zrychlilo a oči trochu zvlhly. Byl to divný šok. A jakési rozčarování z toho, že já se psy snažím nezajíždět a oni mě nakonec kousnou.
Přijela jsem znovu k potoku a v pohodě jsem ho přejela. Bylo by opravdu hloupé přijet nejen pokousaná, ale ještě spadnout do potoka. To jsem nesměla dopustit :-)
V místě našeho kempu jsem si nejdřív sundala chrániče, na kterých zůstaly stopy od zubů, a pak jsem si prohlédla nohu. Opravdu mi nezvládl otevřít žádnou ránu a tak se pod kůži jenom rýsovaly temně červené tečky od krve, která se prolila pod kůží a poměrně velká modřina. Měla jsem radost, nebude z toho žádný problém a není potřeba hledat pomoc. Ani dezinfekce nebyla potřeba. Vyvázla jsem úplně v pohodě. Při nečekaném doteku to bolelo ještě tři dny a dneska už je to cítit jen nepatrně. Ale stejně jsem na toho psa uražená :-D
Den jsme pak zakončili všichni u táboráku, povídali jsme si o našich osudech a očekáváních a nakonec jsme kvůli zimě šli spát asi v devět večer.
